Moudrý příběh o odpuštění

18. března 2018 v 20:41 | https://www.pronaladu.cz |  Citáty a Moudra


Jedna žena právě zemřela. Přišla za ní Smrt. Když ji žena uviděla, usmála se na ni a řekla, že je připravena.
- Na co jsi připravena? - ptala se Smrt.
- Přeci aby si mě Bůh vzal k sobě, na nebesa, do ráje! - odpověděla jí žena.
- A jak si přišla na to, že by tě Bůh měl vzít k sobě? - ptala se Smrt překvapeně.
- Jak by mě mohl nevzít k sobě? Trpěla jsem tolik, že jsem si zasloužila pokoj a mír a Boží lásku - odpovídá žena.
- A čím jsi tolik trpěla? - ptala se Smrt.

- Když jsem byla ještě malá, rodiče ke mně nebyli vůbec spravedliví a vždycky mě nevinně trestali. Bili mě, nutili stát v koutě na hanbě, křičeli na mě, jako bych byla provedla něco strašného. Když jsem pak chodila do školy, spolužáci mi taky jenom ubližovali, bili mě a ponižovali. Potom jsem se vdala, ale můj muž pil a věčně mě podváděl. Děti mě duševně úplně zničily a nakonec mi nepřišly ani na pohřeb. Dokud jsem ještě chodila do práce, šéf na mě stále jen křičel, zadržoval mi výplatu a nutil chodit do práce i ve svém volnu. Nakonec mě vyhodil a ani mi nezaplatil. Sousedi mě za zády pomlouvali a vymýšleli si o mě, že jsem lehká ženská. Jednou mě přepadl nějaký zlosyn, znásilnil mě a okradl.
- A co jsi dobrého udělala v životě ty sama? - vyptávala se ženy Smrt.
- Vždycky jsem ke všem byla laskavá, do kostela jsem chodila, modlila se, o všechny jsem se starala, vždycky jsem všechno táhla sama. Zakusila jsem na tomhle světě tolik bolesti, jako snad sám Kristus… zasloužila jsem si ráj........
- No dobrá… - odpověděla Smrt - rozumím.


Zbývá jen jedna malá formalita. Podepiš tady tuhle smlouvu a pak už můžeš rovnou do ráje.
Smrt podala ženě papír s jedinou větou, pod níž se měla podepsat. Žena si ji přečetla a pohlédla na Smrt, jako by ji polili studenou vodou. Řekla, že tuhle větu nemůže nikdy podepsat. Na papíře stálo: «Odpouštím všem svým vinníkům a prosím, aby také mě všichni odpustili.
- Proč jim nemůžeš odpustit a poprosit všechny o jejich odpuštění? - ptala se Smrt s údivem.
- Přeci proto, že si mé odpuštění nezasluhují, protože jestliže jim odpustím, znamená to, že se nic nestalo, jako by nic z toho, co mi provedli, nebylo, jak by neměli žádnou odpovědnost za to, co napáchali. A já přece nemám koho prosit o odpuštění… Nikomu jsem nic špatného neudělala!
- Jseš si tím jista? - ptala se Smrt.
- Absolutně!
- Co cítíš k těm, kteří ti způsobili tolik bolesti? - zněla další otázka.
- Cítím hněv, zlobu a křivdu! Je nespravedlivé, že já mám zapomenout a vymazat z paměti všechno to zlo, kterého se na mě dopouštěli ti lidé!

- A co by nastalo, kdybys jim odpustila a přestala mít tyhle pocity? - vyptávala se Smrt.
Žena se na chvíli zamyslela a pak odpověděla, že by pak uvnitř cítila prázdnotu.
- Tuhle prázdnotu v srdci jsi cítila vždycky, právě tahle prázdnota zbavovala tebe i tvůj život hodnoty. Pocity, které máš, dodávají tvému životu alespoň nějaký význam. Teď odpověz - proč pociťuješ prázdnotu?
- Protože jsem si po celý život myslela, že ti, které jsem milovala a pro které jsem žila, by mě měli ocenit… a oni mě zklamali. Obětovala jsem svůj život muži, dětem, rodičům i přátelům, ale oni to neocenili a projevili se jako nevděčníci.
- Než se Bůh rozloučil se svým synem a propustil ho na Zemi, řekl mu větu, která mu měla pomoci pochopit život v sobě a sebe v životě…
- Jakou větu? - ptala se žena.
- Svět začíná u tebe…
- A co to znamená?
- Ani Boží syn hned nepochopil, co mu Bůh řekl… Za vše, co se v tvém životě stane, neseš zodpovědnost pouze ty. Zda budeš trpět nebo budeš šťastná, o tom rozhoduješ pouze ty. A teď mi řekni - kdo jmenovitě ti způsobil tolik bolesti?
- Zdá se…, zdá se tedy, že já sama… - chvějícím se hlasem odpověděla žena.
- Takže komu vlastně nedokážeš odpustit?
- Sobě? - plačícím hlasem se napůl tázala žena.

- Ano. Odpustit si znamená přiznat svou chybu. Odpustit si znamená přijmout svoji nedokonalost. Odpustit si znamená otevřít se sama sobě. Sama sobě jsi působila bolest a rozhodla ses, že za to může celý svět a nikdo v něm že si nezaslouží tvé odpuštění… A to chceš, aby tě Bůh přijal s otevřenou náručí?! Rozhodla ses, že Bůh je nějaký měkosrdcatý hloupý stařík, který otevírá dveře hlupákům a zlým, zahořklým trpitelům?! Myslíš snad, že stvořil ono dokonalé místo pro takové, jako jsi ty? Až dokážeš vytvořit svůj vlastní ráj, kde v prvé řadě tobě a pak i všem ostatním bude dobře, pak můžeš zaklepat na dveře nebeského obydlí. Zatím však mi Bůh poručil poslat tě znovu na Zemi, aby ses naučila budovat svět, ve kterém vládne láska a skutečná péče. Kdo se nedokáže postarat sám o sebe, žije v hlubokém omylu, že se dokáže postarat o jiné. Víš, jak Bůh trestá ženu, která sama sebe pokládá za ideální matku?

- Jak? - hlesla žena.
- Sešle jí děti, jejichž osudy se před jejíma očima lámou a ničí…
- Rozumím… Nedokázala jsem svého muže učinit milujícím a oddaným. Nedokázala jsem vychovat šťastné a úspěšné děti. Nedokázala jsem vytvořit a ochránit krb, u kterého by panovaly mír a harmonie… V mém světě všichni trpěli…
- Proč? - ptala se Smrt.
- Chtěla jsem, aby mě všichni litovali a měli se mnou soucit… Ale nikdo mě nepolitoval… A já jsem věřila, že aspoň Bůh mě určitě polituje a obejme!
- Pamatuj si, že nejnebezpečnější na Zemi jsou ti lidé, kteří chtějí probouzet lítost a soucit… Pokládají se za «oběti»… Největší lidská nevědomost spočívá v tom, že se lidé domnívají, že Bůh snad potřebuje něčí oběť! Bůh však nikdy k sobě nepustí nikoho, kdo kromě bolesti a utrpení nepoznal nic jiného, protože tahle oběť by rozsévala bolest a utrpení i v jeho příbytku, v jeho světě! Vydej se teď nazpět a uč se milovat a starat se sama o sebe a pak i o ty, kdo s tebou žijí v tvém světě. Pro začátek můžeš poprosit sama sebe o odpuštění své nevědomosti a rovnou si ji také odpustit.
Ženiny oči se zavřely - a ona se vydala na novou cestu, s novým jménem, u nových rodičů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama