Duchovní růst

Naladit se na své nekonečné já

Včera v 9:39 | Anita Moorjani

Jestliže jsme energetické bytosti neoddělitelné od vesmírné životní síly, nepotřebujeme žádný vnější systém, aby za nás rozhodoval nebo nám radil, jak si můžeme zvýšit nebo snížit energii. Všichni jsme jedineční, takže nikdo nemůže vytvořit univerzální pravidlo o tom, co je pro nás správné. Nicméně mnoho organizovaných duchovních systémů a náboženství se o to očividně snaží. Když se jednou ustanoví nějaká struktura, pak se očekává, že všichni se budou řídit stejnými zásadami. Kdo se rozhodne tak nečinit, je posuzován negativně, a proto organizovaná náboženství lidi rozdělují a vytvářejí spory a
sváry, místo aby vytvářela jednotu, kterou se těmito pravidly ve skutečnosti snaží nastolit. Jestliže se vydáme cestou náboženství, rozhodně to neznamená, že se automaticky zbavíme strachu a přestaneme odsuzovat nebo diskriminovat ostatní. Avšak vydat se na osobní duchovní cestu znamená následovat pobídky vlastního nitra a naladit se na nekonečné já, kterým v jádru všichni jsme.

Že jsou organizované systémy omylné a chybné, spatříme na první pohled, když přejdeme od jednoho k jinému. Indický a čínský duchovní a léčitelský systém si navzájem naprosto odporují. Hinduisté věří, že jíst maso zvířat je hřích, zatímco Číňané věří, že nejíst maso je nezdravé. Podobné je to s indickým systémem zvaným vástu, který má stejný účel jako čínské feng-šuej, ale je s jeho pravidly v příkrém rozporu. Cítila jsem se tak ztracená, když každá autorita prosazovala něco, co bylo v rozporu se všemi ostatními! Jestliže nevíte, které pravidlo použít, může to ve vás vyvolat spoustu strachu - nebo přinejmenším úzkost, že uděláte něco špatně.

Takže nakonec mě zkušenost NDE (NDE - zážitek blízké smrti) přivedla zpátky k sobě samé. Myslím, že tohle je ta nejsilnější myšlenka, platná pro každého z nás: uvědomit si, že jsme tady, abychom objevili a ocenili svou vlastní individuální cestu. Je jedno, jestli se zřekneme materiálního světa a budeme dvacet let meditovat na vrcholku hory, nebo vybudujeme bohatou mezinárodní společnost, která zaměstná a uživí tisíce lidí. Můžeme chodit do chrámu nebo do kostela, můžeme sedět na pláži, popíjet margaritu a spolu s milovaným člověkem sledovat západ slunce, nebo se procházet parkem a pochutnávat si na zmrzlině. Kteroukoli cestu si zvolíme, bude pro nás ta pravá a žádná z možností není více nebo méně duchovní než ty ostatní.

Neříkám, že jsem proti organizovanému náboženství, jsem však skeptická vůči každému poselství, které vede k vydělování, sporům a zabíjení, k nimž v tomto světě dochází ve jménu náboženství, zatímco ve skutečnosti všichni tvoříme jednotu - všichni jsme jen fazety jednoho a téhož Celku. Lidské bytosti jsou tak rozdílné, že někomu se daří lépe v organizovaném náboženství nebo na organizované duchovní cestě a jinému nikoli. Když prostě žijeme způsobem, který nám vyhovuje, umožňuje nám vyjádřit svou kreativitu a dovolí nám vidět vlastní velkolepost, potom je to to nejlepší, co můžeme dělat.
Obhajovat jakoukoli možnost nebo doktrínu jako jedinou pravdivou by sloužilo jen k omezení toho, kdo jsme a proč jsme tady.

Abychom zůstali ve spojení se svou velkolepostí, opravdu nemusíme na ničem "pracovat" - nemusíme se řídit žádným dogmatem nebo podstupovat určité rituály. Pokud chceme a těší nás to, pak to dělat můžeme, ale není to nutné. Když se budeme řídit tím, co nám napovídá naše nitro, najdeme to, co je pro nás správné, včetně metodologie, kterou máme při hledání použít. Zda jsme na správné cestě, poznáme podle pocitu, že jsme v centru své lásky, aniž soudíme sebe nebo kohokoli jiného, a svou opravdovou velkolepost rozpoznáme v rámci nekonečného Celku.

( úryvek z knihy: Anita Moorjani - Musela jsem zemřít )

Každý aspekt uvnitř nás potřebuje pochopení a soucit

11. prosince 2018 v 9:06 | Fordova Debbie

Nedávno jsem jela do Colorada, abych tam vedla seminář pro manželský pár, Mika a Marilyn, a jejich marketingovou společnost. Když jsem přijela k nim domů, šli jsme spolu s jejich dětmi do restaurace na rychlý oběd, abychom probrali práci s uvolňováním emocí. Při obědě jsme vedli báječnou debatu o životě ve světě, kde
bychom všichni uznávali, že každý z nás v sobě nese otisk celého světa. Mike a Marilyn už se seznámili s holografickou teorií a byli nadšeni. Ale když jsme po obědě nastupovali do auta, Mike se ke mně obrátil: "Ale ještě je několik věcí, o nichž vím, že jimi nejsem." Nebyla jsem překvapená; často se to stává poté, co někdo souhlasí, že je
vším. I mně se to koneckonců stalo. Zeptala jsem se: "Co nejsi?" Mike odpověděl: "Nejsem idiot." Podívala jsem se do zpětného zrcátka, v němž se Mike díval přímo na mne, a odpověděla: "Jestli jsi všechno, pak jsi i idiot." V autě nastalo mrtvé ticho. Mikeova žena i děti na mne nevěřícně hleděli.

Pověděla jsem Mikeovi, že je idiot, pak mi Mike začal vykládat o všech idiotech, které znal, a že se nepodobá
žádnému z nich. O lidech, které popisoval, se vyjadřoval tak emotivně, že jsem pochopila, že je to pro něj velmi závažné téma. Jeli jsme dál, chvíli trvalo, než Mike vyčerpal svůj repertoár historek o idiotech. Nakonec jsem se ho zeptala: "Provedl jsi někdy něco, co by mohl udělat idiot?" Uvažoval nad mou otázkou a rychle odpověděl ano, ale dál mi vykládal, že nemohu srovnávat to, co udělal on, s tím, co prováděli idioti, které znal. Ti ostatní byli opravdu velcí idioti.
Odpověděla jsem, že psychologie nemůže rozlišovat mezi malým idiotem a velkým idiotem - idiot je prostě idiot. Protože slovo "idiot" bylo pro něj tak závažné, zeptala jsem se Mikea, jestli si nemyslí, že by to mohl být signál, který mu něco naznačuje. Není třeba říkat, že to byla dlouhá cesta.

Konečně jsem Mikea požádala, aby uvážil můj názor, že idiocie je nějaký jeho aspekt, který v určité chvíli zavrhl a teď by měl příležitost jej získat. Jak by mohl být všechno, až na idiota? A co je vlastně špatného na tom, být idiotem? Zeptala jsem se jeho ženy a dětí, jestli by někomu z nich vadilo, kdybych ho nazvala idiotem. Nikdo jiný v tom
neviděl nic zlého. Zeptala jsem se, jestli někdo z nich má nějakou špatnou zkušenost s idiotem. Nikdo neměl. Když jsme dojeli k jejich domu, všichni jsme se nabalili, abychom mohli vystoupit z auta. Venku bylo osmnáct pod nulou. Nikdy jsem ještě nezažila tak chladné počasí, takže jsem jen stála jako omámená, klepala jsem se a čekala,
až mi odemknou dveře. Uběhlo několik minut, Mike se hrabal v kapsách a pak prohledal auto. Nakonec se na nás podíval a pronesl: "Myslím, že jsem zabouchl dveře a zapomněl klíče doma." Po chvilce ticha jsem se zeptala: "Jaký typ člověka si zabouchne dveře v osmnáctistupňovém mrazu?" Všichni jsme unisono zaječeli: "Idiot!"

Mike se rozesmál a nakonec Marilyn našla své klíče a pustila nás dovnitř. Zase jednou mi v práci pomohl vesmír.
Když jsme se zahřáli, posadila jsem se s Mikem, abychom zjistili, jestli dokáže určit, kdy se rozhodl, že nebude idiotem. Vzpomněl si, jak provedl jako dítě něco hloupého a ostatní se mu za to vysmáli. Tehdy si přísahal, že už nikdy nic takového nepřipustí. Zavřel si tu místnost ve svém hradu, protože si myslel, že je špatná. Jak výstižně říká Gunther Bernard: "Rozhodujeme se zapomenout, kdo jsme, a pak zapomenout, že jsme zapomněli."

Aspekty, které jsou před námi skryté, jako idiocie před Mikem, mají na naši současnou skutečnost zvlášť silný vliv. Mají svůj vlastní život a vždycky se pokoušejí získat naši pozornost, aby byly přijaty a zařazeny do našeho celého já. Mike do svého života neustále vtahoval idioty, takže mohl znovu prožívat tento svůj nežádoucí aspekt. Nedokázal najít soucit se svými chybami, takže se na lidi, kteří dělali chyby, díval jako na idioty. Protože nenáviděl tento svůj aspekt,
nenáviděl každého se stejnou vadou. To mělo vliv na to, jak zacházel se spolupracovníky. Jeho zaměstnanci ho považovali za obtížného a někdy iracionálního.

Naznačila jsem Mikeovi, že tento jeho odmítaný aspekt, který nazývá "idiotem", mu může přinést dar. Přiměla jsem ho zavřít oči a povědět mi první slovo, které ho napadlo, když jsem se zeptala, jaký dar může přinést, když bude idiot? Odpověděl "odhodlanost". Protože Mike nechtěl být považován za idiota, pracoval velmi tvrdě ve škole a stal se úspěšným studentem. Šel na univerzitu a pokračoval, až získal titul magistra a začal pracovat jako účetní. Dál tvrdě pracoval, aby byl
ve svém oboru vždy na špici, a sledoval domácí i světové události jako každý vzdělaný člověk. Byl trochu šokovaný tím, co jsem mu říkala. Ukázala jsem mu, že jestli mu "idiot" dal tolik v jeho rozhodnutí dostat se tam, kam v životě dospěl, neměl by být ochotný odpustit a uvítat tento svůj aspekt? S trochou váhání odpověděl, že by chtěl, i když bude potřebovat trochu víc času, aby náš hovor strávil.

Příštího dne se Mike zdál mladší a energičtější. Pořád ještě si nebyl jistý, jestli přijetí a milování aspektu, který nazýval "idiot", je ta pravá věc, kterou má udělat, protože strávil téměř čtyřicet let svého života tím, zeji popíral. Ale po dalším dlouhém rozhovoru si dokázal uvědomit, že když tento svůj aspekt nepřijímal, přitahoval do svého
života spoustu lidí, kteří se chovali jako idioti. Vysvětlila jsem mu, že to je duchovní zákon - že vesmír nás vždy vede zpět k tomu, abychom uvítali celistvost sebe sama. Přitahujeme kohokoliv a cokoliv, co potřebujeme k odrazu svých aspektů, které jsme zapomněli. Každý aspekt uvnitř nás potřebuje pochopení a soucit. Když nejsme ochotni si je věnovat, jak můžeme očekávat, že nám je věnuje svět?

Jací jsme my, takový je i vesmír. Láska k sobě musí prosáknout a živit každou rovinu naší bytosti. Jsou mezi námi ti, kteří milují své vnitřní já, ale nedokážou se na svůj zevnějšek podívat do zrcadla déle než minutu. Jiní lidé utrácejí všechen svůj čas a peníze na své vnější já a končí tím, že nenávidí to, co je uvnitř. Nastal čas vynést na světlo celé
vaše já, abyste se mohli rozhodnout vědomě posunout každou oblast svého života, vnitřní i vnější. Je čas stát se idolem sebe sama. Každá část vaší bytosti má něco, co vám může věnovat. Když budete milovat a vítat celé své já, budete opravdu schopni milovat a vítat nás všechny.

( úryvek z knihy: Fordova Debbie - Temná stránka hledačů světla )

Práce s vlastním stínem

30. listopadu 2018 v 8:31 | Debbie Fordova

Nosíme v sobě všechny vlastnosti a jejich opaky, všechny lidské emoce a impulzy. Musíme odkrýt, uznat a přivítat všechno to, co jsme, dobré i špatné, temné i světlé, silné i slabé, upřímné i neupřímné. Jestli věříte, že jste slabí, pak musíte vyhledat protiklad a najít svou sílu. Jestli jste ovládáni strachem, musíte jít dál a najít odvahu. Pokud jste obětí, najděte v sobě násilníka. Je vaším základním právem být celý: mít všechno. Chce to jen posun ve vašem vnímání, otevření
vašeho srdce. Když dokážete říci: "Já jsem tohle," nad tím nejhlubším, nejtemnějším aspektem sebe sama, pak můžete dosáhnout opravdového osvícení.

Dokud nedokážeme plně přivítat tmu, nedokážeme přivítat ani světlo. Slyšela jsem kohosi prohlásit, že práce se stínem je cestou válečníka srdce. Vede nás na nová místa v našem vědomí, kde musíme otevřít svá srdce celému svému já a
všemu lidskému. Na nedávném semináři se jedna žena s pláčem zvedla. Jmenovala se Audrey. Trpěla strašlivou bolestí. Měla hrozné myšlenky, jak přiznala, a styděla se s nimi svěřit, protože potom bychom všichni věděli, že je opravdu zlá. Po dlouhé diskusi konečně přiznala, že nenávidí svou dceru. Byla tak rozrušená, že jsem sotva slyšela, co říká. Tiše znovu a znovu opakovala: "Nenávidím svou dceru." Všichni přítomní na ni hleděli, někteří soucitně, někteří zděšeně.

Nějakou dobu jsem s Audrey pracovala, vysvětlovala jí, že jestli to, co cítí, je nenávist, pak je to v pořádku. Potřebovala přijmout nenávist, kterou k dceři cítila. Zeptala jsem se, kolik lidí v místnosti má děti. Téměř všichni zvedli ruku. Požádala jsem je, aby zavřeli oči a pokusili se vzpomenout si, kdy cítili ke svým dětem nenávist. Každý našel nejméně jednu vzpomínku, kdy nenávist cítil. Pak jsem je přiměla, aby si představili, jaký dar jim mohla nenávist poskytnout. Někteří mluvili o duševním zdraví, jiní o lásce, další o uvolnění emocí. Všichni si uvědomili, že nad samotným citem nemají žádnou moc. Dokonce i když nechtějí nenávist cítit, někdy ji cítí.

Uvědomění si, že není sama, pomohlo Audrey, aby dokázala cítitnenávist bez odsuzování. Vysvětlila jsem, že všichni potřebujeme poznat nenávist, abychom poznali lásku, a že nenávist má svou moc jedině tehdy, když je potlačována či popírána. Zeptala jsem se Audrey, co by se stalo, kdyby uvítala své nenávistné pocity, a počkala, jaká požehnání jí přinesou, místo aby je potlačovala. Pořád ještě se tvářila zahanbeně, hlavu měla sklopenou, proto jsem jí vyprávěla
jeden příběh.

Jednoho dne si dva chlapci, dvojčata, vyšli se svým dědečkem na výlet. Procházeli se lesem a došli ke staré stáji. Když vstoupili dovnitř, aby ji prozkoumali, jeden z chlapců okamžitě začal naříkat: "Dědo, pojď odsud. Ta stáj smrdí koňskou močí." Zůstal stát hned u dveří, vzteklý, protože měl nové boty ušpiněné od močůvky. Než mohl starý muž odpovědět, všiml si, jak druhý vnuk šťastně probíhá stání. "Co hledáš?" zavolal na něj. "Proč máš takovou radost?" Chlapec vzhlédl
a odpověděl: "Když je tady všude koňská moč, musí tu někde být poník."

V místnosti bylo ticho. Audreyin obličej zářil. Začínala vidět dar své nenávisti - poníka - v tomto svém aspektu. Ten posun vnímání umožnil uvolnit negativní energii, kterou v sobě nosila řadu let. Audrey pochopila, že její nenávistné pocity byly obranným mechanismem, který chránil hranice kolem lidí, které milovala. I když jí tato nenávist působila ohromnou bolest, byl to také katalyzátor pro duchovní cestu a popud k hledání vlastní vnitřní pravdy. A mělo přijít ještě víc zlata.
Dva týdny po kurzu zavolala Audrey její dcera. Audrey se ve vztahu k sobě cítila dobře, takže se rozhodla riskovat a pověděla své dceři, jak se cítila v posledních několika letech.

Vysvětlila jí, jak se na semináři naučila přivítat své nenávistné pocity. Když domluvila, její dcera se rozplakala. Plakala a plakala, odtékaly z ní roky bolesti a prázdnoty a vyjadřovaly všechnu nenávist, kterou cítila k matce. Když se uklidnila, požádala matku, aby se sešly na oběd. Když pak seděly jedna proti druhé, konečně cítily to zvláštní spojení, které bývá mezi matkou a dcerou, a slíbily si, že od té chvíle si budou svěřovat všechny emoce, aby už je nic nemohlo rozdělit.

( úryvek z knihy: Fordova Debbie - Temná stránka hledačů světla )

Nesuďte, abyste nebyli souzeni.

20. listopadu 2018 v 8:39 | Anthony de Mello

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Matouš 7:1
Činí nás střízlivými, myšlenka, že nejryzejší skutek lásky, který můžeme vykonat, není skutek služby, nýbrž skutek pozorování, dívání se. Když lidem sloužíte, tak pomáháte, podporujete, utěšujete, zmírňujete bolest. Když je
vidíte v jejich vnitřní kráse a dobrotě, tak přetváříte, tvoříte. Myslete na nějaké lidi, které máte rádi a kteří vás přitahují. A teď se pokuste na každého z nich podívat, jako byste je viděli poprvé, a nenechte se ovlivnit tím, co o nich víte, ať už je to dobré či špatné. Hledejte v nich něco, co vám kvůli pocitu známosti uniklo, neboť známé rodí únavu, slepotu a nudu.
Nemůžete milovat, co nevidíte nově. Nemůžete milovat, co stále znovu a znovu neobjevujete.

A teď přejděte k lidem, které rádi nemáte. Nejdříve se zaměřte na to, co na nich nemáte rádi, zkoumejte jejich nedostatky nestranně. To znamená, že nelze použít nálepek jako pyšný, líný, sobecky, arogantní. Nálepka je projev
mentální lenosti, neboť je velmi snadné opatřovat lidi nálepkami. Je však nesnadné a náročné vidět bytost v její jedinečnosti. Nedostatky je třeba zkoumat nezaujatě, to znamená, nejdřív se musíte ujistit o své objektivitě.
Zvažte možnost, že to, co vidíte jako jejich nedostatky, nemusí vůbec být nedostatky, pouze něco, co díky působení vaší výchovy a prostředí nemáte rádi. Pokud tam i potom stále vidíte nedostatek, pochopte, že nedostatky mají často svůj původ v dětství, v životních podmínkách, v pochybeném myšlení a vnímání, ale hlavně v nevědomosti, nikoli ve zlé vůli.
Když tak
učiníte, váš přístup se změní v lásku a odpuštění, neboť poznávat, pozorovat a chápat znamená odpustit. Když jste prozkoumali nedostatky, dejte se do hledání pokladů ukrytých v tomto člověku, pokladů, které vám dříve bránila vidět skutečnost, že ho nemáte rádi. A sledujte při tom veškeré změny přístupu a pocitů, které se dostaví, protože dříve jste měli z nelásky zatemněný zrak a to vám bránilo vidět. A nyní přejděte k lidem, se kterými žijete či pracujete, a sledujte, jak se ve vašich očích každý z nich promění, když se na něho takto podíváte. Dívat se na ně takto je nesrovnatelně láskyplnější dar, než kterákoli z vašich služeb.

Neboť tímto jste je přetvořili, vytvořili jste je ve svém srdci, a na základě kontaktu mezi vámi a jimi se brzo přetvoří i ve skutečnosti. A teď dejte tentýž dar i sobě. Pokud jste byli schopni ho dát ostatním, mělo by to být poměrně snadné. Držte se stejného postupu: žádné nedostatky ani neurózu nehodnoťte, ani neodsuzujte. Nesoudili jste ostatní a budete
překvapeni, že vy sami teď nejste souzeni. Nedostatky ohledáte, vyšetříte a prozkoumáte, to vede k lásce a odpuštění, a ke svému úžasu najednou zjistíte, že jste tímto nově milujícím přístupem, jenž se ve vás pro vás rodí, přetvářeni. Je to přístup, který se ve vás narodí a z vás pak přechází do každé živé bytosti.

( úryvek z knihy: Anthony de Mello - Cesta k lásce )

Lorna Byrne - Stefanie a její dcera

9. listopadu 2018 v 15:44 | LORNA BYRNE


Raz som mala mať v dublinskom hoteli rozhovor. Prišla som dosť skoro, usadila som sa do tichého kúta a popíjala vodu. Pristúpila ku mne akási žena s tým, že ma pozná z televízie, kde som hovorila o anjeloch. Predstavila sa ako Stefanie a požiadala ma, či by sa so mnou nemohla chvíľu porozprávať. Obklopovali ju anjeli a priamo za ňou žiarilo svetlo jej strážneho anjela. Štyria anjeli sa jej dotýkali vlasov, čím sa ju snažili utešiť a upokojiť. Vtedy som ešte netušila, aký má problém, lebo anjeli mlčali a strážny anjel sa neotvoril.

Žena si ku mne prisadla a začala rozprávať o svojich dvoch deťoch - trinásťročnom chlapcovi a pätnásťročnom dievčati. Dcéra jej povedala, že ju nenávidí, a že by bola radšej, keby nežila. Stefanie s plačom hovorila o tom, že dcéra na ňu bežne vrieska a vyčítajej, že je zlá a ničomu nerozumie. Vraj v porovnaní s matkami jej spolužiačok, ktoré sú krásne, je najškaredšou mamou na svete.

Dcéra ju už dva roky ostro kritizuje a deptá nepríjemnými poznámkami. Stefanie bola úplne otrasená. Dcéra ju pripravila o všetko sebavedomie a vieru v samu seba a dohnala do stavu takej úzkosti a rozrušenia, že Stefanie nedokázala spávať. Musela si zobrať dovolenku a začala užívať lieky proti depresii. Manžel jej, bohužiaľ, nebol veľkou oporou. Stefanie sa mi tiež zahanbene priznala, že sa už nedokáže ovládať a že na dcéru vrieska a kričí.
Počas Stefaninho rozprávania sa mi prihovárali aj anjeli. Požiadali ma, aby som sa jej opýtala na istú dôležitú vec. Zhlboka som sa nadýchla a poslúchla ich.

"Kedy ste svojej dcére naposledy povedali, že ju ľúbite ?"
Stefanie sa na mňa prekvapene pozrela: "Je moja dcéra. Musí vedieť, že ju ľúbim."
"A ste si tým istá ? Spomeňte si na to, keď bola ešte maličká. Ako veľa lásky ste jej prejavovali ? Ako často ste ju brali do náručia, pevne objali a hovorili, ako veľmi ju ľúbite, a čo pre vás znamená ?"
Stefanie to vyviedlo z miery. "Moja mama to nikdy neurobila. Nikdy mi nepovedala, že ma ľúbi, ale ja som vedela, že ma musí mať rada, lebo je moja mama."

Anjeli sa mi stále prihovárali, keď som zareagovala: "Vaša dcéra túži, aby ste jej ukázali, že ju ľúbite. Možno to znie čudne, ale takto vám prejavuje svoju lásku, no vy to nechápete. Komu inému by mala hovoriť také škaredé slová ? S kým iným by sa mala deliť o všetku frustráciu a zmätok, ktoré cíti ako tínedžerka ?
Pokúste sa nereagovať na dcéru hnevom. Viem, že je to ťažké, ale snažte sa nebrať jej slovné útoky osobne. Začnite jej ukazovať svoju lásku. Možno máte pocit, že vás nepočúva, ale ona vás vníma veľmi pozorne. Dcéra vás potrebuje. Momentálne je vystrašená zo života a potrebuje uistenie, že stojíte pri nej a nikdy ju neopustíte." Usmiala som sa na Stefanie. "Ukážte jej prostredníctvom maličkostí, ako veľmi ju ľúbite."

Stefanie sa na mňa pozerala so slzami v očiach. "Ale ja neviem, ako sa to robí."
"Požiadajte svojho strážneho anjela o pomoc," poradila som jej. "Pomôže vám urobiť prvé malé kroky. Neskôr sa môžete pokúsiť o väčšie. Začnite ešte dnes. Ukážte svojej dcére, ako ju máte rada, nejakou drobnôstkou; buďte vy tá prvá, kto prejaví lásku. Má nejaké obľúbené jedlo ? Napríklad nejaký zákusok ? Upečte jej ho. Prestaňte kričať. Hovorte úprimne, čo cítite. Láska je mocná. Láska dokáže meniť - som presvedčená, že vás prekvapí, koľko lásky vám dcéra opätuje. A nezabúdajte, že váš syn všetko pozoruje a vníma. Aj on potrebuje cítiť vašu lásku."

Potom sme sa rozlúčili. Niekoľko mesiacov som sa za Stefanie a jej deti modlila - aby dovolili láske u nich doma rásť.
Asi o rok neskôr som vo veľkom obchodnom dome v Dubline stretla akúsi ženu s dcérou-tínedžerkou.
Takmer nikdy si nepamätám tváre ľudí, s ktorými sa stretnem. Žena ku mne pristúpila a predstavila sa - bola to Stefanie s dcérou Sam, krásnym, vysokým dievčaťom s tmavými vlasmi a šťastným úsmevom na tvári. Stefanie povedala, že počúvla moju radu a ešte v deň nášho stretnutia požiadala strážneho anjela o pomoc. Potom mi opísala, čo sa dialo, keď piekla Samin obľúbený zákusok. Vo chvíli, keď naň dávala polevu, vošla do kuchyne dcéra, zobrala si jeden kúsok a odišla preč. Stefanie povedala "ľúbim ťa". Sam neodpovedala.

Keď Stefanie dohovorila, Sam, ktorá stála vedľa nej, poznamenala: "Vtedy som bola hrozná. Raz sme sa s mamou hádali a ona zase povedala, že ma ľúbi. Rozplakala som sa a priznala, že dovtedy som vôbec netušila, že ma naozaj ľúbi."
Sam sa usmiala, najprv na mňa, potom na mamu, a dodala: "Mami, ľúbim ťa." Bolo krásne pozorovať lásku v jej tvári. Stefanie ju mocne objala so slovami: "Aj ja ťa ľúbim." Po ich odchode som cítila šťastie.

( úryvek z knihy: Lorna Byrne - Poselství naděje od andělů )

Příběh malé Denisky aneb dítě a jeho duchovní svět

20. října 2018 v 9:07 | www.marcelcinacesta.wz.cz

"Maminko, já si jdu pro něco do koupelny," špitla osmiletá Deniska, a než se maminka Jana stačila vzpamatovat, zmizela z kuchyně. Zabraná do pečení cukroví si po chvilce uvědomila, že by měla Denisku varovat, aby byla opatrná, až se bude natahovat po věcech v polici. Jenže... V tu chvíli uslyšela rachot kelímků, sprejů a dalších obalů, jež chránily její kosmetické přípravky, a na chvíli ztuhla. Čekala ránu. Ačkoli se nic nedělo, vyběhla i s těstem na rukách směrem ke koupelně, a když pootevřela dveře, užasla. Deniska seděla vedle vany a blaženě se usmívala. Ani známka toho, že by se zřítila z velké výšky.
"Mami, mě chytil do náruče můj andělíček, on za mnou někdy chodí," řekla radostně.
"Je tamhle, vidíš?" A ukázala nad zrcadlo.
Maminka si ale jejího vyjádření moc nevšímala a začala si svou dceru důkladně prohlížet. Opravdu byla naprosto v pořádku. Teprve pak zvedla oči směrem k zrcadlu a snažila se mít oči dokořán.
"A kde? Já nic nevidím," řekla maminka a silně zaostřila.

"Nesmíš se na něj dívat takhle," ukázala mamince vytřeštěné oči, "ale srdíčkem, víš," dodala Deniska zcela přesvědčivě.
"Andílci se neukazují očím, ale tomu teplu tady," řekla holčička a Jana v tu chvíli pochopila, že nemá doma jen dceru, ale také moudrou duši, která je mnohem dál, než ona.
"Dobře, miláčku, jsem ráda, že máš takového kamaráda," usmála se na Denisku maminka Jana a pomyslela si, že o andělově existenci neslyší opravdu poprvé.
"Pojď ochutnat cukroví, broučku, a zavoláme tatínkovi, ať si pospíší," řekla Jana a cítila zvláštní pošimrání. Jako by jí někdo pohladil po tváři.

Zkuste se i vy někdy ztišit a poslouchat. Možná se váš anděl zrovna snaží, aby vám něco důležitého sdělil. Pozvěte ho dál, do svého nitra, a věřte, že nikdy nejste sami. A zázraky? Když si připustíte jejich existenci, stanou se vaší běžnou realitou. Zázrak nemusí vždy splývat pouze s představou zjevení Panny Marie či jiné duchovní bytosti. Zázrakem je už to, že se den po dni posouváte dál a cítíte, že je to nekonečná cesta za radostí, naplněním a poznáním.

Buď plný úžasných snů

16. října 2018 v 8:13 | Osho

Před mnoha dny jsem řekl jednomu mladíkovi: "Stanov si životní cíl a dej svému srdci ambice. Buď plný úžasných snů. Bez cíle se nikdy nestaneš celistvým člověkem. Nebudeš v jednotě a tvoje energie bude rozptýlená." Pouze ti, kteří dokážou sjednotit různé energie a zaměřit je na určitý cíl, jsou zdraví jedinci.Všichniostatní jsou jako chaotický dav. Jejich vnitřní hlasy si protiřečí a v jejich životě nezní hudba.Člověk,jenž nezná krásnou vnitřní melodii, nikdy nedosáhne klidu a nepocítí sílu. Klid a síla jsou dva názvy jedné pravdy.

Ten mladík se mě zeptal, co pro to má udělat,a já jsem mu řekl: "Představ si semínko v půdě, které soustředí svou energii, aby mohlo vyklíčit ze země. Jeho silná touha mu pomáhá rozlomit obal a vznést se do výšin. Tohle udělej. Staň se semínkem. Prožívej velkou touhu po nekonečnu a pak sjednoť svou energii a stoupej vzhůru. Potom nastane okamžik, kdy dokážeš rozlomit vnější obal a nalezneš své pravé bytí."

Kdo má stále na pamětinejvyšší cíl svého života, své pravé "já" a pravdu, ten se nikdy nespokojí s ničím jiným. Jeho nespokojenost je požehnáním, protože jen díky ní se dostane do země nejvyšší spokojenosti. Uvědomte si, jak pomíjivé jsou takzvané radovánky života. Jakmile to pochopíte, osvobodíte se od nich. Kdosi mi vyprávěl tuto bajku:

Po obloze letěl pták. Přímo nad ním zářil velký bílý oblak. Pták si pomyslel: "Chtěl bych vzlétnout ještě výš a dotknout se toho krásného bílého oblaku!" Zaměřilse na oblak, sebral veškerou sílu a vydal se jeho směrem. Ale oblak náhle odplul na východa pak zase na západ. Potom se na chvíli zastavil a opisoval kruh. A pak se znenadání rozplynul, aniž by k němu pták stačil doletět. Když se ocitl na místě, kde býval původně oblak, nic tam nebylo, přestože pták vyvinulveškeré úsilí. Jakmilesi to uvědomil, řekl si: "Byl to omyl. Neměl jsem se zaměřovat na oblak, ale na hrdě se tyčící hory, které jsou věčné
a nekonečné."
Jak pravdivý je ten příběh! A kolik lidí padne za oběť tomuto omylu, protože si za cíl života stanoví pomíjivý oblak! Nicméně pohleďte! Nedaleko odtud jsou věčné a nekonečné hory - budou-li cílem vašeho života, naleznete naplnění a blaženost.

( úryvek z knihy: OSHO - Život je mýdlová bublina )

Hluboká stopa lásky

7. září 2018 v 10:48 | Osho

Jednoho večera procházel městem pohřební průvod, v němž kráčelo mnoho lidí. Ale nebyl to pohřeb krále - zemřel obyčejný žebrák.Bylo podivné, že se takový dav přišel rozloučit s chudým žebrákem. Když průvod zahlédla služka z velké vily, vběhla dovnitřa řekla své paní: "Zemřel žebrák a odebral se do nebe."

Paní její slova rozesmála, protože jí přišlo nesmyslné, že by mrtvý odešel do nebe, a pak se jí zeptala:
"Tys viděla, jak tam vstupuje?" Služka odpověděla: "Samozřejmě, paní. Je to naprosto jasné. Všichni lidé, kteří šli v pohřebním průvodu, usedavě plakali. Neznamená to, že duše zesnulého zanechala hlubokou stopu lásky v myslích těch, s nimiž žil?"
Hluboká stopa lásky - když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že stopy lásky jsou zároveň kroky směřující k bráně boží. Dá se snad dojít k bohu jinak než po cestě lásky? Existuje jiný důkaz o dosažení božskosti než fakt, že člověk nalezl lásku na této zemi?

Láska v tomto světě je totéž, co je bůh v onom světě. Láska spojuje. Proto je nejvyšším prožitkem. Jak by jím mohlo být něco, co rozděluje? Když je ten, kdo něco prožívá, odpojený od daného objektu, jde o projev nevědomosti.

( úryvek z knihy: OSHO - Život je mýdlová bublina )

Osho - Jsi člověk?

29. srpna 2018 v 8:06 | Osho

Císař přikázal, ať po jeho smrti nechají vytesatna náhrobek tato slova: "Zde je pohřben nezměrný poklad.Vykopat ho může člověk, který je hodně nešťastný a bezmocný." Kolem procházely tisíce chudých lidí a žebráků, ale nikdo nebyl až tak chudý, aby kvůli majetku rozkopal hrob s mrtvolou. Poblíž hrobu žil mnoholet starý a ubohý žebrák,a kdykolišel kolem nějaký chudý člověk, pokaždé ukázal na nápis. Nakonec se přece jen objevil někdo, kdo nedokázal odolat a začal kopat do země. Kdo to byl? Císař, jenž právě dobyl zemi, v níž se hrob nacházel. A okamžitě se pustil do kopání. Nemarnil čas. Ale místo pokladu našel jen úlomek kamene, na kterémbylo napsáno: "Příteli,jsi člověk?" Jak by někdo,kdo má alespoň špetku lidskosti, mohl rušit mrtvého?

Ovšem tomu, kdo s potěšením zabíjí živé kvůli majetku, je to úplně jedno. Když císař zklamaný, zatrpklý a s pocitem ponížení odcházel od hrobu, lidé viděli, jak se starý žebrák, který žil poblíž, hlasitě rozesmál. A pak řekl: "Čekal jsem spoustu let a konečně jsem spatřil nejubožejšího a nejchudšího člověka na zemi!" Kdo nemá lásku ve svém srdci, je chudý, bezmocný a slabý. Láska je síla, láska je bohatství, láska je bůh. Kdo hledá jiné bohatství než lásku, jednoho dne zjistí, že se ho dokonce i jeho majetek ptá: "Jsi člověk?"


( úryvek z knihy: OSHO - Život je mýdlová bublina )

Osho - Život je mýdlová bublina

23. srpna 2018 v 8:23 | Osho

Batole si hrálo na slunci a všimlo si vlastního stínu. Moc se mu líbil, protože sehýbal úplně stejnějako ono. Snažilo se chytit ho za hlavu,ale když se po něm natáhlo, stín byl zase o kousek dál. Ať dělalocokoli, nemohlo stín chytit, protože vzdálenost mezi nimi se nezmenšovala. Nakonec to batoletak unavilo, že se rozplakalo.
Po celou dobu ho od dveří pozoroval mnich, který si přišel vyžebrat almužnu. Přistoupil k dítěti a položil jeho ruku na svou hlavu.Batole přestalo plakata rozesmálo se. Bylo šťastné, že se mu podařilo chytit hlavu stínu. Když jsem včera vyprávěl tenhle příběh, dodal jsem, že je důležité, abyste položili svou ruku na své bytí. Kdo se snaží chytit stín, nikdy se mu to nepodaří. Tělo je stín. Pokud ho chcete chytit,budete jednou určitě plakat. Běžné touhy jsou neukojitelné. Ať se za nimi ženete jakkoliusilovně, stejně zůstanou nenaplněny. A osvobodíte se od nich, jen když se navrátíte k sobě a usídlíte se ve vlastním bytí.

Kdo není vytrvalý, brzy se vzdá. Ale člověk, který nosí štít vytrvalosti, zjistí, že neustálé životní bitvy ho jen posilují.
Slyšel jsem příběh…
Muž šel kolem kovárny. Slyšel, jak kladivo buší do kovadliny, a tak nahlédl dovnitř. A všiml si, že v koutě leží spousta kladiv poničených častým používáním. Zeptal se kováře: "Kolik kovadlin potřebujete, abyste zničil tolik kladiv?"
Kovář se zasmál a řekl: "Jen jednu, milý příteli. Na jedné jediné kovadlině se dají zničit stovky kladiv, protože kladivo buší, ale kovadlina vytrvá." Je pravda, že nakonec vyhrává ten, kdo trpělivě přijímá všechny rány života. I on slyší podobné zvuky, jako když kladivo buší na kovadlinu, ale ví, že nakonec se kladivo zničí, ale kovadlina zůstane neporušená.

( úryvek z knihy: OSHO - Život je mýdlová bublina )

Andělé pomáhají manželství

20. srpna 2018 v 8:33 | Diana Cooper


Serena byla mladá a atraktivní vdaná žena s malými dětmi. Její vzhled byl ale v naprostém rozporu s jejím vnitřním zmatkem. Ke svému manželovi, který ji nedokázal podporovat ani finančně ani emocionálně, pociťovala takovou zlost, že se s ním po několik let odmítala milovat. Měla v úmyslu žít s ním v tomto celibátu až do doby, kdy budou děti starší, protože nemohla snést ani představu, že se jí dotýká.

Nějakou dobu jsem s ní hovořila a pomáhala jsem jí, aby si stále více uvědomovala své zvyky. Posléze souhlasila a pozvala anděly, aby jí pomohli. Jakmile se andělé přiblížili, přesunuli se k jejímu srdci a ukázali mi, že je velmi emocionálně poraněno. Dotýkali se jejího zra­něného srdce a vyhlazovali jej, dokud nebylo v pořádku.

Pak se přesunuli k jejímu solárnímu plexu. Vypadal jako zaprá­šený sklep plný starých vzpomínek. Pracovali z plných sil, aby vy­klidili všechno to harampádí a vynesli je na světlo, ve kterém se rozpustilo. Když její solární plexus vyklidili, vyčistili a požehnali, požádala jsem jí, aby si před sebou představila svého manžela.
"Ach, jsem obklopena černotou a on je celý černý a červený," řek­la. Černá a červená dohromady jsou barvy bezprostředně hrozícího výbuchu. Bylo jasné, že je na pokraji zhroucení.

Andělé věnovali spoustu času jemnému odstraňování temné energie zlosti, která je oba obklopovala a rozpustili provazy, které je omotávaly. Když s tím byli hotovi, řekla mi Serena: "Držíme se za ruce a jsme jeden pro druhého oporou." Značně mě to překvapilo. Nic­méně jsem jenom požádala anděly, jestli by mohli pokračovat v je­jich vzájemném sbližování.

Za dva týdny přišla na další sezení. Byla jsem potěšena tou září­cí ženou, plnou života, která vešla dovnitř. Řekla mi, že poté, co jí andělé pomohli, šla doma a cítila se zcela jinak. Strávili pak s manželem noc plnou vášně.
Další den pociťovala mírnou zlost a trochu se bála, ale přešlo to, a nyní jsou si opět blízcí a milují se. Řekla: "Jasně nyní vím, co mo­hu udělat já, aby všechno klapalo, a ne co musí dělat on. Mám jas­no jakým směrem se ubírám ve své práci, a uvědomila jsem si, že se z nás obou nyní mohou stát živitelé rodiny. Poprvé se v tomto ohle­du cítím naprosto v pohodě."

K tomu dodala, že přítelkyně, která u nich bydlí, a která u nich už bydlela před čtyřmi měsíci, je naprosto ohromena zrněnou, kte­rá se v jejich vztahu odehrála - jen stěží tomu může uvěřit.

Když jim to dovolíme, andělé udělají, co je v jejich silách, aby svedli dva partnery v manželství zase dohromady.


( úryvek z knihy: Diana Cooper - SVĚTLA ANDĚLŮ )

Strach může žít jen v budoucnu

19. srpna 2018 v 9:33 | Steve Rother

Mohlo by být užitečné také vědět, že strach žije pouze v budoucnu. V této chvíli se nebojíte, máte strach z toho, co se může stát příště. Není možné projektovat strach do přítomného okamžiku. Můžete být rozzlobení nebo rozrušení, ale nemůžete mít strach, pokud jste ukotveni v přítomném okamžiku. Ve skutečnosti je strach projekcí, která může žít pouze v budoucnu. Takže to mějte na paměti drazí.

Stejně tak se nebojíte vaší minulosti. Už se to stalo. Nemusíte mít rádi svou minulost, ale jediný způsob, jak se udržovat ve strachu je, že se obáváte, že se ona zkušenost bude v budoucnu opakovat. V přítomném okamžiku nemáte skutečný strach, protože právě teď jste v bezpečí. Bez ohledu na to, co zažíváte, dokonce i když máte bolesti, v tuto chvíli se cítíte bezpečně. Pokud se ocitnete v projekci strachu, znamená to, že jste vystoupili z přítomného okamžiku

Steve Rother

Anita Moorjani - Vesmír dává smysl

10. srpna 2018 v 21:42 | Anita Moorjani

Vesmír dává smysl! uvědomila jsem si. Konečně tomu rozumím - už vím, proč jsem měla rakovinu! Byla jsem v tu chvíli natolik ohromená kouzlem okamžiku, že jsem se nemohla zabývat příčinou své nemoci, ale brzy se jí budu věnovat hlouběji. Zřejmě jsem také pochopila, proč jsem vůbec do tohoto života vstoupila - poznala jsem pravý smysl svého života.
Jak to, že tomu všemu najednou rozumím? divila jsem se. Kdo mi ty informace dává? Je to Bůh? Kršna? Buddha? Ježíš? A pak mě zaplavilo poznání, že Bůh není bytost, ale je to stav bytí... a já jsem teď tímto stavem bytí!

Viděla jsem svůj život složitě vpletený do všeho, co jsem dosud poznala. Moje zkušenost byla jako nit vetkaná do obrovských a neuvěřitelně barevných obrazů nekonečné tapiserie. Všechny ostatní nitě a barvy představovaly mé vztahy a zahrnovaly veškeré životy, kterých jsem se byť i jen dotkla. Byly tam nitě zastupující mou matku, mého otce, bratra, manžela i všechny ostatní, kteří se kdy objevili v mém životě, ať už byl náš vztah dobrý nebo špatný.
Je to možné? Tady je dokonce nit za Billyho, který mě jako dítě šikanoval!

Všechna setkání byla vetkaná a společně vytvářela látku, která byla souhrnem mého života až do té chvíle. Já sama jsem byla jen jedním vláknem, ale zároveň i součástí celého konečného obrazu.V tu chvíli jsem pochopila, že dlužím sama sobě, všem lidem, které jsem kdy potkala, i životu samotnému, abych byla vyjádřením své jedinečné esence, své unikátní podstaty. Pokud jsem se pokoušela být někým nebo něčím jiným, nebyla jsem tím lepší - jen mě to ochuzovalo o mé opravdové já! Bránilo to ostatním, aby mě zažívali takovou, jaká jsem, a mně to bránilo hodnověrně s nimi komunikovat.

Když nejsem sama sebou, ochuzuji vesmír i o to, čím jsem sem přišla být a co jsem přišla vyjádřit. ......

Anastasia - Manželka Bohyně

26. července 2018 v 12:07 | Vladimír Megre

Pomocí vlastní mysli může jeden člověk zapůsobit na druhého. O tom svědčí starodávná vyprávění a pověsti. Poslechněte si, co o lidské mysli vyprávěl Anastasiin dědeček. Ještě před půldruhým tisícem let existovali lidé, kteří chápali vlastnosti a sílu energie lidské mysli, vypráví o tom také pověsti. "Chceš, povím ti jednu z nich ?"
"Ano."
"Přeložím ji ze starodávného jazyka do současného a předměty, jež se v ní uváděly dříve, zaměním na současné, aby podstata byla srozumitelnější. Jenom mi řekni, co nejčastěji dělají dnešní muži, kteří už jsou několik let ženatí ? Co dělají, když se vrací domů ?"
"No, mnozí, pokud nepijí, sedají si u televize, čtou noviny, dívají se na televizi. Mohou jít vynést odpadky, jestli je o to požádají manželky." "A ženy ?" "Ženy, to je jasné co - připravují v kuchyni večeři, potom myjí nádobí."
"Jasně. Bude to jednoduché předělat starodávnou pověst na současný způsob."

"Žili na světě obyčejní manželé. Manželka se jmenovala Jelena, manžel - Ivan. Manžel se vracel z práce, sedal si do křesla u televize, četl noviny. Jeho manželka Jelena připravovala večeři. Podávala mu ji a bručela, že nic pořádného doma
nedělá, vydělává málo peněz... Manželčino bručení Ivana znervózňovalo. Ale neodpovídal jí hrubostí, pouze si pro sebe myslel: ,Sama je šmudla neupravená a ještě mě poučuje. Když jsem se oženil, byla úplně jiná - krásná, laskavá.'
Jednou, když bručící manželka požádala, aby Ivan vynesl odpadky, neochotně se odtrhl od televize a šel ven. Vraceje se, zastavil se u dveří domu a v myšlenkách se obrátil na Boha:
,Bože můj, Bože můj ! Nevydařil se mi život. Copak mám celý svůj život strávit s takovou bručivou a nehezkou manželkou ? Vždyť to není život, ale stálé trápení.' A najednou Ivan slyšel tichý Boží hlas:
,Mohl bych ti s tvým neštěstím pomoct, můj synu: dát ti za manželku krásnou bohyni, ale když sousedé uvidí náhlé změny v tvém osudu, budou velice ohromení. .............

Anastasia - Společnost schizofreniků?

24. července 2018 v 8:42 | Vladimír Megre

Poslouchal jsem vyprávění Anastasiina dědečka o tom, jak a čím by se měl stravovat člověk, a mimovolně jsem to porovnával se stravou dnešních lidí, dokonce bohatých, kteří žijí v takzvaně civilizovaném světě. Vzniká velice záhadná situace. Pojďme si v tom konec konců společně udělat jasno.
Tedy všichni víme, že pro člověka je prospěšné jíst čerstvé, ekologicky čisté produkty.
Všichni víme, že v přírodě existují rostliny schopné léčit jakékoliv nemoci lidského těla. Tady se zastavme a udělejme malé upřesnění: v přírodě existují rostliny schopné nedopustit vznik nemoci lidského těla. Tak pročpak nejsou po ruce? Proč a pod vlivem koho si vybíráme způsob života, který ničí naše tělo a rozum? Vždyť se nám jednoduše někdo vysmívá a ještě nás nutí k tomu, abychom nazývali tento způsob života civilizovaným.
Pokud používáme termín "civilizovaná země", "civilizovaný stát" a tím míníme společnost lidí, jež dosáhla určité, samozřejmě správné úrovně vývoje, tak tento vývoj by se měl odrazit také ve způsobu stravování. Dokonce ne "také", ale v první řadě.

Teď společně navštivme supermarket, rusky - obchod dnešního, takzvaně civilizovaného státu. Ti, kteří nebyli v západních zemích, mohou navštívit i naše. Ve velkých městech se jejich sortiment příliš neliší.
Uvidíme, že většina produktů je hezky zabalená a má dlouhodobou trvanlivost. Uvidíme množství vysušených, zmražených a koncentrovaných produktů. Celý tento sortiment nelze nazvat čerstvým produktem.
V supermarketech ještě můžeme vidět tak zvanou čer­stvou zeleninu - na pohled krásná rajčata, okurky a jiné. Ale dnes už je všeobecně známo, že hybridy - speciálně šlechtěné odrůdy schopné po dlouhou dobu zachovávat krásný vzhled - svou kvalitou značně zaostávají za normálním, přírodním plodem.
V evropských zemích to ví skoro každý dospělý člověk. Vznikla tam síť obchodů s ekologicky čistými produkty a jejich cena je mnohem vyšší než v běžných obchodech. Tudíž společnost uznala, že v ostatních obchodech, jichž je většina, produkty nejsou ekologicky čisté.

Ale nazývejme věci pravými jmény. Společnost uznala, že většinou používá k jídlu produkty škodlivé pro zdraví.
Počkejte! Ale co v tom případě s termínem "civilizovaný stát"? Copak mohou lidé civilizovaného státu požívat nekvalitní, zdraví škodlivou stravu? Přesnější definice takového státu je "přihlouplý stát" nebo "stát s obalamutěným obyvatelstvem".
V "přihlouplých státech", jimž se snaží tak pečlivě podobat i Rusko, se rýsuje určitý systém obalamutění obyvatelstva.
Podívejte se, k čemu tak dochází. Člověk používá k jídlu nekvalitní produkty a začíná být nemocný.
Nemocný člověk se dostává do rukou systému pod názvem "zdravotnictví". Tento systém disponuje obrovským množstvím léčivých přípravků, nemocnic, vědeckých center. Je placený. Říká se nám, že se neustále zdokonaluje.
Ale všimněte si: podle statistiky se každým rokem zvětšuje počet nemocných lidí. Přičemž vznikají nové nemoci, s nimiž se lidstvo dříve nesetkalo. Objevilo se množství psychických chorob, objevilo se takové moderní povolání jako psychoterapeut.
Nabízí se logická otázka: co je příčinou zhoršujícího se zdraví obyvatelstva "civilizovaných zemí"? Nepodílí se na tom samo zdravotnictví? .....................

Minulé životy a kvalita mezilidských vztahů -

21. května 2018 v 13:40 | Marta Foučková

Kvalita mezilidských vztahů je důsledkem našeho jednání. Na své vývojové cestě děláme chyby i nesprávným myšlením. Každá negace a špatnost, které jsme se dopustili, se obrací proti nám. Kdybychom tak znali všechny kauzality! Bohužel to není možné, ale dalšímu řetězení křivd lze zabránit tím, že si uvědomíme přítomnost vyššího principu - porozumění, trpělivosti, lásky a odpuštění. Často se nemusíme pro chyby vracet až do minulého života.

Hledáme příčiny těžké poruchy spánku (muž 34 let).
"… Ano, ublížil jsem svojí první dívce. Neměl jsem ji rád. Jenom jsem se bavil tím, jak za mnou pořád běhá, a jak beze mě nemůže být… Manželka mi to teď vrátila, udělala to samé, co já předtím… Moje nenávist mě ničila, vždyť já ji chtěl dokonce i zabít… Ano, dostanu se Z toho, když jí to odpustím… A musím to nějak vynahradit i té předchozí a poprosit ji o odpuštění."

Selhání zanechává karmickou stopu na časové koleji mysli. Dluhy v oblasti fyzické bolí, dluhy ve sféře citové však bolí dvojnásob. A to zejména proto, že jim člověk později málokdy rozumí. Nevěra vyvolá zase jen nevěru a člověk pak naříká na nespravedlnost boží. Konflikty v manželství vznikají převážně tím, že se jeden na druhém kdysi provinil. Pro vyrovnání se k sobě musí rodit a obnovovat cit lásky tak dlouho, až v lásce jeden druhému odpustí. Jakmile si ten, co dluží, svoji chybu uvědomí, snaží se, často podvědomě, vynahradit to, co zavinil. V případě, že se karma naplnila a odpustili si, mohou se rozejít a osudová vazba je již k sobě nepoutá.

"Jsem služebnou na zámku. Je černovlasý, hezký. Říká mi, jak moc mě má rád, že nezáleží na rozdílu
postavení, že si mě vezme, abych mu byla po vůli. Omotává mě tolika řečmi a já mu věřím… Scházíme se v
oboře. Říká, že chce moje dítě, a že si mě vezme… Čekám rodinu. První den, co zjistil, že jsem těhotná, mě
odváží pryč. Nikdo se to nesmí dozvědět. Slibuje, že si mě vezme, až porodím…
Je to vysloužilý starý mlýn, kde bydlí už jen dva staří lidé… Stařenka se stařečkem se o mě starají. Porod
se odbývá jen s jejich účastí. Nikdo o tom nesmí vědět. Teprve teď mi ale všechno dochází… Já to dítě nechci, nejsem na něj připravená. On se chtěl jen bavit na můj účet. Nikdy si mě nechtěl vzít. To dítě nenávidím. Když řve, chci ho zabít, nejruději bych ho zaškrtila. Přenáším na něj svou nenávist k tomu muži.
Několik dní po porodu přicházejí tři ozbrojení muži. Berou dítě a mizí… Najednou si uvědomuji, že dítě za
nic nemůže, že s tím mužem nemá nic společného. Teď se teprve u mě probouzí mateřský pud… Chci ho zpět,
protože si uvědomuji, jak moc ho miluji… Říkají, že jsem šílená, já ale jen nemám zájem o život…
Zůstávám s těmi stařečky. Nevím, co se stalo s dítětem. Už nikdy jsem ho neviděla… Umírám poměrně
mladá."

"Projdi vztahy v současném životě."
"… Je stejně krásný jako tenkrát. Chtěl si mě vzít. Teď už ale vím, proč se mi nelíbil. Bylo mi ho sice líto,
protože prožil dětství jako sirotek, ale něco mě před ním zrazovalo, třebaže mi klečel u nohou a dělal všechno
možné, aby si mě získal. Ano, teď už rozumím tomu, proč jsme se setkali. Tenkrát mě připravil o zdraví a asi i o život. Ale já mu odpouštím. Co s tím udělá, je mi už jedno… Jestli přijme přátelství, budeme kamarádi. Nebo ne, to už je jeho
věc."

( úryvek z knihy: Marta Foučková - JÁ JSEM )

Důležitý je pocit, který zakoušíme ...

22. dubna 2018 v 7:43 | Marlo Morganová


Domorodci věří, že naše tělo zaznamenává pocity a emoce a zanáší tento záznam do každé buňky, do samotného jádra naší osobnosti, do mysli a do našeho věčného já. Zatímco některá náboženství nabádají ke krmení hladových a napájení žíznivých, tento kmen říká, že nezáleží na jídle a pití ani na člověku, kterému se jídlo a pití podává. Důležitý je pocit, který zakoušíme, když otevřeně a láskyplně dáváme, a který naše tělo zaznamená. Když podáme vodu umírající rostlině nebo zvířeti, anebo někomu dodáme odvahu, osvětlí se nám tím podstata života a jeho Stvořitele stejně, jako když hladovému podáme potravu. Tuto úroveň naší existence pak opouštíme se záznamem toho, jak jsme okamžik za okamžikem zvládali naše emoce. Rozdíl mezi dobrem a čímsi horším závisí na neviditelných, netělesných pocitech, které naplňují věčnou část naší bytosti. Naše činy jsou pouhým vodičem, jehož prostřednictvím vyjadřujeme a prožíváme pocity a úmysly.

( úryvek z knihy: Marlo Morganová - Poselství od protinožců )

ECKHART TOLLE - ČÍM OPRAVDU JSTE

19. dubna 2018 v 8:35 | ECKHART TOLLE

Přítomný okamžik je neoddělitelný od toho, čím jste na nejhlubší úrovni.
V životě je mnoho věcí, které jsou pro vás důležité, ale jen jediná je důležitá absolutně. Je pro vás důležité, zda jste v očích světa úspěšní nebo neúspěšní. Je pro vás důležité, jestli jste zdraví nebo nemocní, jestli jste vzdělaní nebo nevzdělaní. Je pro vás důležité, zda jste bohatí nebo chudí - určitě to má velký vliv na váš život. Ano, všechny tyto věci jsou důležité, ale žádná z nich není důležitá absolutně.

Existuje něco, co je důležitější než všechno ostatní, a tím je nalezeni podstaty, kterou opravdu jste nezávisle na vašem zosobněném vědomí vlastního já. Klidu nedosáhnete změnou okolností svého života. Klid najdete pouze v uvědomění, čím jste na nejhlubší úrovni. Ani převtělení vám nepomůže, pokud ve svém příštím životě nebudete vědět, čím jste.
Veškeré utrpení na této planetě vzniká v důsledku zosobněného pocitu "já" a "my". Zosobněné já zakrývá esenci toho, čím jste. Neuvědomujete-li si tuto vnitřní esenci, vždycky nakonec způsobujete utrpení. Je to tak jednoduché. Když nevíte, kdo jste, vytváříte si umělé já jako náhražku za své nádherné božské bytí.

Duchovní hledači hledají sebeuvědomění nebo osvícení v budoucnosti. Jestliže něco hledáte, potřebujete budoucnost. Pokud tomu věříte, pak budete potřebovat čas, dokud si neuvědomíte, že k sebeuvědomění žádný čas nepotřebujete.Díváte-li se na strom, uvědomujete si strom. Máte-li nějakou myšlenku nebo pocit, uvědomujete si myšlenku nebo pocit. Máte-li nějaký zážitek, uvědomujete si jej.

Všechna tato tvrzení vám připadají pravdivá, ale když o nich začnete přemýšlet, brzy zjistíte, že sama jejich struktura obsahuje mylnou představu, která je nevyhnutelná, pokud používáte jazyk. Myšlení a jazyk vytvářejí zdánlivou dualitu, která ale ve skutečnosti není. Ve skutečnosti nejste někým, kdo si uvědomuje strom, myšlenku, pocit nebo zážitek. Jste vědomí, skrze nějž se tyto věcí jeví.
Jste schopni uvědomovat si sami sebe jako vědomí, v němž se rozvíjí obsah vašeho života ?

( úryvek z knihy: ECKHART TOLLE - TICHO PROMLOUVÁ )

Anthony de Mello - Lpění

12. dubna 2018 v 12:10 | Anthony de Mello

Lpění - jak takové lpění vzniká? Začíná to kontaktem s něčím, co vám působí potěšení: auto, všude inzerované moderní zařízení, slova chvály, společnost nějakého člověka. Pak přichází touha si to udržet, opakovat ten příjemný pocit, který vám tato věc či osoba přináší. A nakonec se dostaví přesvědčení, že bez toho člověka či bez té věci nebudete šťastni, neboť jste zaměnili potěšení, které vám ta osoba či věc přináší, s pocitem štěstí. A už jste vlastníkem plně rozvinutého přesvědčení a s ním přichází i to, že ze své pozornosti ostatní věci vyjímáte, stáváte se necitlivými ke všemu, co se
předmětu vašeho lpění netýká. Pokaždé, když se od tohoto předmětu vzdálíte, necháte u něho i své srdce, a je tedy nemožné, abyste ho vložili do něčeho jiného tam, kde zrovna jste.

Symfonie života zní dál, ale vy se pořád ohlížíte zpátky, připoutáni k několika taktům melodie, odpíráte svému sluchu
zbytek skladby a vytváříte tak disharmonii a rozpor mezi tím, co vám život nabízí, a tím, k čemu lnete. To už přichází nervozita a strach, jež lásce zasadí smrtelnou ránu, lásce a té radostné svobodě, kterou láska přináší. Neboť láska a svoboda kvete, pouze když se z každého tónu těšíte v tom okamžiku, kdy zazní, a pak ho necháte jít, abyste byli schopni plně vnímat tóny, které budou následovat.

Jak se člověk zbaví lpění? Lidé se o to pokoušejí pomocí odříkání. Ale to, že si budete odříkat pár taktů hudby, že si je vymažete z vědomí, jen vytvoří právě ten stejný druh násilí, konfliktu a necitlivosti jako lpění. Jen se znovu
otupíte. Tajemství spočívá v tom nic si neodříkat, na ničem nelpět, mít ze všeho radost a pak to nechat jít, nechat to dál plynout. Jak? Pomocí řady hodin strávených pozorováním rozkladného a hnilobného charakteru lpění. Vy se povětšině soustřeďujete na vzrušení, záblesky rozkoše, které vám přináší. Ale zamyslete se také nad strachem, utrpením a nesvobodou; a přitom zvažte radost, klid a svobodu, které získáte pokaždé, když se nějaké připoutanosti zbavíte. Pak se přestanete ohlížet a necháte se unášet hudbou každého okamžiku.

A nakonec se podívejte na tuto společnost, jak zahnívá, zamořená lpěním. Protože ten, kdo lpí na moci, penězích a majetku, na slávě a úspěchu, ten, kdo po těchto věcech touží, jako kdyby na nich záviselo jeho štěstí, ten je
považován za produktivního člena společnosti, dynamického a pilného. Jinými slovy, ten, kdo se za těmito věcmi žene s nutkavou ctižádostí, která přehlušuje symfonii jeho života, otupuje ho a činí ho lhostejným a necitlivým k druhým i k sobě samému, na toho se bude společnost dívat jako na závislého občana a jeho příbuzní a přátelé budou hrdi na to, jakého
postavení to dosáhl. Kolik znáte vážených lidí, kteří si ponechali tu jemnou citlivost lásky, kterou umožňuje jen nelpění? Když o tom budete přemýšlet dost dlouho, pocítíte znechucení tak silné, že instinktivně odmrštíte každou
připoutanost jako hada, který se kolem vás chce omotat. Vzepřete se a osvobodíte se od této zkažené společnosti, která je založená na nenasytnosti a lpění, na strachu, chtivosti, otupělosti a necitlivosti nelásky.


( úryvek z knihy: Anthony de Mello - Cesta k lásce )

Dělejte věci úplně jinak, než se očekává a jste zvyklí

7. dubna 2018 v 8:13 | převzato z https://www.celostnimedicina.cz

"A proč jako? " nabízí se zákonitě otázka. Takže proč? Protože vám to v některých případech může i zachránit život. Protože se můžete zbavit závislostí. A protože se někdy může hodit i to, že se nezapomenutelným způsobem zapíšete do myslí i srdcí druhých lidí. Možná je pobavíte nebo jim zpříjemníte den. A hlavně: vás samotné to uvolní - vnese to do života více energie, nadšení, svobody…

Hrajte hru na opak

Bestsellerová autorka Pam Grout takto přímo nazývá jednu ze svých sedmadvaceti her vděčnosti. V čem Hra na opak spočívá? "Radikální činy narušují dominantní plány," říká Grout (2018: 163). Tj. Hra na opak nám umožňuje vymanit se ze zajetých stereotypů. "Když nadáváte a stěžujete si, odpuzujete dobro," doplňuje autorka. Podle ní, když si totiž na jakékoliv situaci všimneme byť jen nepatrné negativní drobnosti a věnujeme ji pozornost, můžeme ji nechat narůst do obludné nadživotní velikosti.

Jeden příklad z knihy Vděčností úspěchu. Kamarádka Pam Grout Diane ji uplatnila u daňového úřadu. Místo aby byla vystrašená, když volala úředníkovi, který byl přidělen k jejímu případu, projevila nesmírné nadšení a řekla mu cíleně do telefonu, jak moc se na schůzku s ním těší. "Nejenže ho tak překvapila, že málem upustil telefon, ale dokonce jí odpověděl podobně. Jejich schůzka se pak nesla ve stejném radostném duchu." (Grout, 2018: 162).

Oshova (proti)kuřácká meditace

Známá historka indického mistra Osha: Přichází za ním zoufalý muž, který se nemůže zbavit kouření. Osho mu vysvětluje, že to není otázka momentální volby - že se v něm kouření zakořenilo jako zvyk: "Co takhle to odautomatizovat?" Pak mu poradí něco, co překvapený muž nečeká - aby se nesnažil s kouřením přestat. Aby z něho udělal meditaci a vychutnával tu "vůni od Boha". Aby vědomě vytahoval a pomalu kouřil jednu cigaretu za druhou. Po třech měsících pak přichází nadšený muž za mistrem s tím, že se stal zázrak: "Ono to přestalo."

Tato metoda je extrémní (u nemocných a oslabených jedinců by mohla vést i k ohrožení života), avšak jsou lidé, kterým právě tato paradoxní cesta pomohla se jejich závislosti zbavit. Ostatně, kdybyste měli povinně jíst celý týden jen jednu vaši milovanou potravinu a nic jiného - ať už by to byl tuňák, jahody nebo čokoláda - pravděpodobně byste si ji také zprotivili.

Jak si zachránit život

Třetí dnešní příběh bude od ruského spisovatele Vadima Zelanda. Ve své knize Ovlivňováni reality vypráví, jak jednoho chlapíka zahnala pouliční banda do kouta a chtěla ho zbít. "On tehdy přistoupil k jejich vůdci, upřel na něho pohled šílence a prohlásil: "Co chceš zlomit, nos nebo čelist?" Takto položená otázka zjevně do scénáře nepatřila a vůdce se na chvíli zarazil. Načež chlapík s nepřirozeným nadšením zvolal. "A co kdybych ti urval ucho?" (Zeland, 2005: 57-58). Vůdce bandy byl úplně paralyzovaný, a když ho onen mladík silně chytl za ucho, nezmohl se na žádný odpor. Hocha považoval za absolutního blázna a celá banda se dala raději na ústup.

Podobně se vypráví řada historek o okradených indických mistrech, kteří naopak zloděje odzbrojí svou bezelstností a absolutním soucitem: "Zapomněl jsi mi ukrást bundu. Bude ti venku zima. Na, vezmi si ji." a podobně.

Zeland pochopitelně dodává, že když vás chce někdo oloupit a je to například narkoman nebo blázen, je moudré se nevystavovat zbytečnému nebezpečí a násilníkovi vyhovět.

Jaký je tedy závěr?

Ať už v životě narazíme na jakoukoliv mrzutou překážku, to nejhloupější, co můžeme udělat, je se rozčilovat a dále roztáčet kolo negativních emocí, a tím i dalších mrzutých okolností.

Pokud jsme sami udělali chybu nebo jsme v přímém ohrožení života, je někdy nejlepší druhé straně ihned v klidu vyhovět. Na mnoho nepříznivých situací je však tím nejlepším lékem humor a fantazie - udělat něco úplně jinak. Něco, co druhý člověk nečeká, nebo co nám samotným pomůže vymotat se ze stále se opakujícího stereotypu.

U dlouhodobých záležitostí platí premisa: "Chceš-li ve svém životě změnu, musíš ty sám něco změnit a udělat úplně nově."

Nečekanost je kouzlem, které otevře mnohé zavřené dveře.
Kterou jednu věc bys dnes mohl udělat úplně jinak?

Upozornění: Zásahy do diety či dalších návyků majících vliv na vaše zdraví, konzultujte vždy s lékařem! Autor ani redakce nenesou žádnou odpovědnost za užití jakýchkoliv v článku uvedených příběhů a postupů.


15 duchovních naučení z Indie

6. dubna 2018 v 5:36 | https://www.pronaladu.cz

1. Nebýt nikde jinde, než zde

Není třeba nikam spěchat. Je však třeba být tam, kde je ti dobře. Jestliže cítíš, že jsi někde, kde být nemáš, vstaň a jdi tam, kam tě volá vnitřní hlas. Pamatuj však, že abys nalezl, nemusíš nutně někam chodit. Je mezi tím velmi tenká hranice. Klíč spočívá v ustavičné přítomnosti.

2. Nech všechno jít svou cestou

Nesnaž se řídit lidi nebo události. Neplánuj, nečekej, buď přející. Nebuď chtivý.
«Nauč se snášet chvíle, kdy se nic neděje".
Nejdi všemu naproti, umožni lidem, aby k tobě přicházeli, a událostem, aby se děly. Nic se neděje jen tak.

3. Dopřávej svobodu

Dopřej si svobodu být sebou samým a jiným dopřej, aby také oni byli sebou samými. Pamatuj, že každý má svou cestu a své zkušenosti. Jestli se vaše cesty zkříží, je to jistě krásné. Jestli se rozejdou, je to také dobré. Protože VŽDYCKY VŠECHNO JE K NĚČEMU DOBRÉ. Tobě, jemu i jí, jim, všem.

4. Neboj se

Ničeho. A nikdy. Klidně udělej nezvyklý krok doprava, doleva, měň je, jak tě napadne. Pokud cítíš, že bys měl něco udělat, něco říci, udělej to a žádné formality "nemám zpáteční lítek" nebo "na to nemám peníze", případně "to se nepodaří" tě nesmí zadržet. Neboj se o své fyzické tělo. Pamatuj, že vždycky jsi v mateřském lůně Vesmíru. Copak ten se snad o tebe nepostará? Zbav se strachu a buď svobodný.

5. Méně bývá více

Nesnaž se mít všechno a hned. I když se zdá, že nic nemáš, vždycky něco máš. A jestli se něčeho nedostává, natáhne se k tobě štědrá ruka přítele, bratra, sestry, kolemjdoucího. Znej ve všem míru.

6. Nelpi na lidech

Jinak nedosáhneš zkušenosti. Nikdy nezůstaneš sám, protože kamkoli se vydáš, všude potkáš lidi. Zato však ty "své". Takové, kteří tě naplní, inspirují, naučí, kteří budou tvým odrazem. A pamatuj, že pokud vám není dáno jít po cestě spolu, můžeš za nimi běžet, můžeš je volat, stejně spolu nepůjdete. Jestli jsou to však ti "tví", utíkej kam chceš, schovávej se, kde chceš, NIKAM nezmizejí. Proto tedy …

LORNA BYRNE - SÍLA ODPUŠTĚNÍ JE V NÁS

6. března 2018 v 7:39 | LORNA BYRNE

Nedávno jsem dávala na facebook příspěvek o důležitosti odpuštění a mnoho lidí mi k němu napsalo, že neví, jak má odpustit.

Možná hledáte nějaký specifický návod, zkoušíte třeba stokrát za sebou napsat, že chcete odpustit, a přesto to nefunguje. Nejdůležitější věc, kterou si všichni musíte uvědomit, je že v sobě máte sílu rozhodnout se pro odpuštění. Tím, že se rozhodnete někomu odpustit, uzdravíte část zranění, které ve vás je.
Nejtěžší je odpustit například, když někdo ve vaší rodině byl zavražděn - to je něco strašného a odpustit něco takového je opravdu těžké. Ale menší věci se odpouštějí snadněji - nejdou srovnávat s událostí, při které bylo zabito dítě nebo někdo zemřel při útoku.

Myslíme si, že nemůžeme někomu odpustit, protože ten někdo se třeba opil na oslavě a začal si něco s naším partnerem nebo na nás byl někdo ošklivý a my mu to máme za zlé. Možná že šéf, soused, kamarád nebo nějaký příbuzný něco řekl a my si namluvíme, že nám ten člověk něco udělal, ale ve většině případů nám nic neudělal.
Jednoduché věci ve vás mohou probudit nenávist. Váš soused sebere kus papíru na vašem dvorku a vy ho za to začnete nenávidět nebo chodí na zahradu kouřit a vám přijde, že by to dělat neměl.

Váš strážný anděl se vás pokouší přimět k tomu, abyste změnili názor. Zeptejte se sami sebe, proč toho daného člověka nemáte rádi. Musí tam být nějaký důvod, třeba že vás ten člověk zranil nebo něco řekl nebo jste s ním měli střet. Odpusťte mu ten střet, možná jste si oba velmi podobní, a tak si navzájem vadíte?
Také můžete na někoho žárlit, možná že někdo umí něco lépe než vy, a tak toho člověka začnete nesnášet, ale pamatujte na to, že vy dokážete dělat věci svým vlastním způsobem, který je jedinečný a důležitý.
Bohužel nám někdy přijde těžké zapomenout na nějakou maličkost, protože nemáme nic jiného, na co bychom se mohli soustředit. Lidem to dává pocit, že se v jejich životech něco děje, ale ve skutečnosti je to jen blokuje od toho, aby se mohli posouvat kupředu. Je možné být naštvaný na něco, co vám někdo udělal, ale zároveň nebýt naštvaný na toho člověka, který to udělal. Maličkosti vás v životě mohou přimět k tomu, abyste nenáviděli, a ničit vám život, ale nestojí to za to, život je příliš krátký....................

Živoucí láska a dětí

27. února 2018 v 9:54 | Ken Keyes, jr


Dítě může být na vaší cestě k vyššímu vědomí skvělým učitelem. Může vám stále ukazovat, co to znamená žít ve svém tady a teď, dříve než se proudu vědomí dotkne racionální mysl. Je zcela schopno své vědomí spontánně upřít ke každé nové situaci. Když mu odepřete něco, co chce, zapojí zřejmě ego a bude plakat. O minutu později však již opět věnuje pozornost svému tady a teď, raduje se a směje. Vědomí dítěte se tedy situací nezmocňuje a neničí je svou racionální myslí. V dětech se velmi citlivě zrcadlí vaše úroveň vědomí. Jsou-Ii obklopeni klidnými a milujícími lidm i, vyzařují po většinu času klid a srdečnost. Pokud jsou okolo nich lidé uštvaní, lhostejní a autoritativní, odrazí se takové napětí a neklid velmi rychle i v jejich chování. Dosažená úroveň vědomí určuje váš svět. Jestliže je naplněn strachem a úzkostí, vtáhnete do něj i ty ve vašem okolí, kteří se pohybuj í na úrovních nižšího vědomí.

Pohybujete-I i se převážně na úrovni Centra moci, bude kterékoliv dítě, s nimiž jste neustále ve styku, zapleteno do vašich chladných, subjektoobjektových manipulací. Pokud však budou vaše reakce vyjadřovat pozornost a přijetí dítěte jako jednotlivce, odrazí se to i v jeho vědomí. Vaše dítě je formováno vaší myslí. Pokud je vnímáte jako nešikovné, skutečně se stane nešikovným. Díváte-Ii se na ně jako na přítěž, opravdu se pro vás přítěží stane. Věrně zachytí dojmy a hodnocení, jejichž prostřednictvím je vnímáte, a ty pak sehrají důležitou rol i v jeho reakcích na vás. Lidé, kteří jsou s malým dítětem často ve styku, ovlivňují povahu a sílu jeho budoucích návyků. Ty bude toto dítě, bude-Ii chtít dosáhnout vyššího vědomí, později muset povýšit na úroveň přednostních cílů. Jestliže jsou dítěti nablízku velmi autoritativní lidé, bude se velká část jeho energie vázat na Centrum moci. Po dosažení dospělosti bude považovat moc za klíč ke štěstí.

Toto dítě bylo poznamenáno chladnou, subjekto-objektovou manipulací: "Sklapni, bud' zticha a dělej přesně to, co ti říkám." Bude mít pocit, že štěstí přímo souvisí s mírou osobní moci a prestiže, kterou je možno využít k ovládání lidí a situací v životě. Pro dítě, které je naopak obklopeno uvolněnými lidmi vyššího vědomí (pohlížejícími na jeho potřeby, jako by to byly jejich vlastní), bude růst snažší. V dospělosti bude jeho životní styl typický svým volným plynutím se situacemi jeho tady a teď. Hluboko ve svém nitru bude vědět, že láska a rozšířené vědomí mu vždy poskytnou vše, co potřebuje k štěstí. Dr. Haim Ginott říká: "Způsob, jakým na děti normálně mluvíme je dohání k šílenství - obviňován í a zostuzování, kázání a moralizování, zesměšňování a znevažování, vyhrožování, podplácení, hodnocení, škatulkování." Všimněte si, jak se vy sami cítíte, mluví-Ii na vás lidé takto hrubým a dualistickým způsobem. Svá odcizující slova plná kritiky můžeme nahradit jazykem první osoby. Místo: "jseš lhář a nedá se ti věřit," řeknete: "Nelíbí se mi, že se nemohu spolehnout na to, co řekneš - potom spolu můžeme jen stěží něco dělat." Hovoříte pouze o svých pocitech právě tady a teď. Nevytahujete znovu staré a nehrozíte budoucím i tresty.

Vyhnete se tak znevažujícím pseudoanalýzám povahy dítěte založeným na návykových požadavcích vašeho ega. jak využíváte zkušeností života s dítětem pro svůj růst k vyššímu vědomí? Dítě vám může pomoci uvědomit si, co to vlastně je "nevybavená" mysl. Po narození se nesnaží situace racionálně promýšlet. Žije zcela právě tady a teď. V malém dítěti můžete rozeznat některé (ale jistě ne všechny) vlastnosti vyššího vědomí. je obvykle velmi vnímavé a postřeh ne skutečné pocity a vibrace lidí okolo. Nervový systém dětí je naprogramován pro pláč a jiné emocionální chování, které je schopno ovládnout vědomí dospělých v doslechu, a oni si uvědomují jeho potřeby. jakožto souputníci na cestě k vyššímu vědomí bychom své role dospělých měl i vidět v lásce a službě každému dítěti . To mu pomůže rychle přeorientovat své emocionální jednání a řídit se programem, který dovolí vyhovět jeho potřebám s láskou a rozšířeným vědomím.

( úryvek z knihy: Ken Keyes, jr. - Kniha vyššího vědomí )

NESUĎTE

22. února 2018 v 22:43 | Anthony de Mello


Nesuďte, abyste nebyli souzeni. / Matouš 7:1

Činí nás střízlivými, myšlenka, že nejryzejší skutek lásky, který můžeme vykonat, není skutek služby, nýbrž skutek pozorování, dívání se. Když lidem sloužíte, tak pomáháte, podporujete, utěšujete, zmírňujete bolest. Když je
vidíte v jejich vnitřní kráse a dobrotě, tak přetváříte, tvoříte. Myslete na nějaké lidi, které máte rádi a kteří vás přitahují. A teď se pokuste na každého z nich podívat, jako byste je viděli poprvé, a nenechte se ovlivnit tím, co o nich víte, ať už je to dobré či špatné. Hledejte v nich něco, co vám kvůli pocitu známosti uniklo, neboť známé rodí únavu, slepotu a nudu.
Nemůžete milovat, co nevidíte nově. Nemůžete milovat, co stále znovu a znovu neobjevujete.

A teď přejděte k lidem, které rádi nemáte. Nejdříve se zaměřte na to, co na nich nemáte rádi, zkoumejte jejich nedostatky nestranně. To znamená, že nelze použít nálepek jako pyšný, líný, sobecky, arogantní. Nálepka je projev
mentální lenosti, neboť je velmi snadné opatřovat lidi nálepkami. Je však nesnadné a náročné vidět bytost v její jedinečnosti. Nedostatky je třeba zkoumat nezaujatě, to znamená, nejdřív se musíte ujistit o své objektivitě.
Zvažte možnost, že to, co vidíte jako jejich nedostatky, nemusí vůbec být nedostatky, pouze něco, co díky působení vaší výchovy a prostředí nemáte rádi. Pokud tam i potom stále vidíte nedostatek, pochopte, že nedostatky mají často svůj původ v dětství, v životních podmínkách, v pochybeném myšlení a vnímání, ale hlavně v nevědomosti, nikoli ve zlé vůli.

Když tak učiníte, váš přístup se změní v lásku a odpuštění, neboť poznávat, pozorovat a chápat znamená odpustit.
Když jste prozkoumali nedostatky, dejte se do hledání pokladů ukrytých v tomto člověku, pokladů, které vám dříve bránila vidět skutečnost, že ho nemáte rádi. A sledujte při tom veškeré změny přístupu a pocitů, které se dostaví, protože dříve jste měli z nelásky zatemněný zrak a to vám bránilo vidět.A nyní přejděte k lidem, se kterými žijete či pracujete, a sledujte, jak se ve vašich očích každý z nich promění, když se na něho takto podíváte. Dívat se na ně takto je nesrovnatelně láskyplnější dar, než kterákoli z vašich služeb.

Neboť tímto jste je přetvořili, vytvořili jste je ve svém srdci, a na základě kontaktu mezi vámi a jimi se brzo přetvoří i ve skutečnosti.A teď dejte tentýž dar i sobě. Pokud jste byli schopni ho dát ostatním, mělo by to být poměrně snadné. Držte se stejného postupu: žádné nedostatky ani neurózu nehodnoťte, ani neodsuzujte. Nesoudili jste ostatní a budete
překvapeni, že vy sami teď nejste souzeni. Nedostatky ohledáte, vyšetříte a prozkoumáte, to vede k lásce a odpuštění, a ke svému úžasu najednou zjistíte, že jste tímto nově milujícím přístupem, jenž se ve vás pro vás rodí, přetvářeni. Je to přístup, který se ve vás narodí a z vás pak přechází do každé živé bytosti.


( úryvek z knihy: Anthony de Mello - Cesta k lásce )

Jak uklidníme plačící vnitřní dítě?

30. ledna 2018 v 9:05 | Vadim Zeland

Realitu vytvářejí sami lidé tím, jak své vrstvy skládají na sebe. Při kocovině musí kyvadlu vrátit procenta z úvěru, a pokud se jim nedostává volné energie, myšlenkový obraz obsahuje velkou část negativních výjevů. Tak nastupuje nervózní rozpoložení a práce se nevede. Na to zrcadlo odpovídajícím způsobem reaguje a realita se pokřivuje. Doma se sice podivně chová i bytové zařízení, zato v podniku vede celkové pokřivení k citelnějším následkům: dochází k nešťastným nehodám, porouchávají se stroje, komplikovaná a zejména přesná technika nepracuje spolehlivě.

Ocitne-li se totiž člověk v depresi nebo ve změněném stavu uvědomění, vrstva jeho světa se přesunuje do kalných oblastí prostoru variant. Jako by se realita halila do nějaké clony. Veškeré okolní prostředí zůstává stejné, panují původní podmínky, dokonce i počasí může být nádherné, a přesto něco visí ve vzduchu. Pokud jste dosud v takové dny nevěnovali pozornost odstínům reality, zaměřte se na ně. Pocítíte, jak na vás materiální svět hledí chladně a nevraživě. Změnila se totiž kvalita jeho vrstvy: nic se nedaří. Tato kalná clona maximálně výrazně ovlivňuje vše včetně techniky.

Černý pruh nastupuje buď v podobě fyzických tělesných obtíží podmíněných nedostatkem volné energie, nebo jako negativní emoce, když nedochází k uskutečnění našich očekávání. Jestliže už pro příště nechcete kalnou oblast vpustit do své reality, musíte především navýšit hladinu energetiky - jakmile dosáhnete potřebné úrovně, podrážděnost se vytratí. A samozřejmě je třeba dělat vše, o čem jsme hovořili výše, tedy udržovat vrstvu světa v čistotě.

Posedla-li vás však nyní deprese, je záhodno nejprve realitu vylepšit - vrstvu vašeho světa vyvést z kalného mraku do čisté oblasti prostoru variant. Jak na to?
Existuje jeden recept, jenž je prostý stejně jako vše, co je geniální. Jak uklidníte plačící dítě? Přemlouvání nepomůže. Musíte je povozit, dát mu najevo starost, soucit, věnovat mu pozornost. Je-li vám zle, pak uvnitř vás pláče dítě. Postarejte se o ně. Bez ohledu na to, že mnozí vypadáme vážně, solidně, seriózně a podobně, všichni ve skutečnosti zůstáváme dětmi. Povozte se na kolotoči, tedy zabývejte se tím, co vás baví nejvíce. Na vylepšení reality si vezměte speciální oddechový čas, kdy budete jen odpočívat a nebudete přemýšlet nad problémy. "Jdu se svým světem na procházku." Ten čas za to stojí, poněvadž svou vrstvu vyčistit musíte, neboť na ní závisí mnohé. Kupte si nějaký pamlsek: "Papej, můj milý, uzdravuj se." Věnujte se celý den sami sobě, svým radostem. Hýčkejte se, starostlivě se uložte do postýlky: "Spi, můj milý, svět se o všechno postará."

Pokud nebudete líní držet se principů zrcadla, druhý den pocítíte, jak okolní realita pomalu získává teplejší, příjemnější odstíny - vaše vrstva pomalu vyplouvá z ponuré oblasti.


( úryvek z knihy: Vadim Zéland - OVLIVŇOVÁNÍ REALITY Díl V )
 
 

Reklama