Duchovní růst

Jak uklidníme plačící vnitřní dítě?

30. ledna 2018 v 9:05 | Vadim Zeland

Realitu vytvářejí sami lidé tím, jak své vrstvy skládají na sebe. Při kocovině musí kyvadlu vrátit procenta z úvěru, a pokud se jim nedostává volné energie, myšlenkový obraz obsahuje velkou část negativních výjevů. Tak nastupuje nervózní rozpoložení a práce se nevede. Na to zrcadlo odpovídajícím způsobem reaguje a realita se pokřivuje. Doma se sice podivně chová i bytové zařízení, zato v podniku vede celkové pokřivení k citelnějším následkům: dochází k nešťastným nehodám, porouchávají se stroje, komplikovaná a zejména přesná technika nepracuje spolehlivě.

Ocitne-li se totiž člověk v depresi nebo ve změněném stavu uvědomění, vrstva jeho světa se přesunuje do kalných oblastí prostoru variant. Jako by se realita halila do nějaké clony. Veškeré okolní prostředí zůstává stejné, panují původní podmínky, dokonce i počasí může být nádherné, a přesto něco visí ve vzduchu. Pokud jste dosud v takové dny nevěnovali pozornost odstínům reality, zaměřte se na ně. Pocítíte, jak na vás materiální svět hledí chladně a nevraživě. Změnila se totiž kvalita jeho vrstvy: nic se nedaří. Tato kalná clona maximálně výrazně ovlivňuje vše včetně techniky.

Černý pruh nastupuje buď v podobě fyzických tělesných obtíží podmíněných nedostatkem volné energie, nebo jako negativní emoce, když nedochází k uskutečnění našich očekávání. Jestliže už pro příště nechcete kalnou oblast vpustit do své reality, musíte především navýšit hladinu energetiky - jakmile dosáhnete potřebné úrovně, podrážděnost se vytratí. A samozřejmě je třeba dělat vše, o čem jsme hovořili výše, tedy udržovat vrstvu světa v čistotě.

Posedla-li vás však nyní deprese, je záhodno nejprve realitu vylepšit - vrstvu vašeho světa vyvést z kalného mraku do čisté oblasti prostoru variant. Jak na to?
Existuje jeden recept, jenž je prostý stejně jako vše, co je geniální. Jak uklidníte plačící dítě? Přemlouvání nepomůže. Musíte je povozit, dát mu najevo starost, soucit, věnovat mu pozornost. Je-li vám zle, pak uvnitř vás pláče dítě. Postarejte se o ně. Bez ohledu na to, že mnozí vypadáme vážně, solidně, seriózně a podobně, všichni ve skutečnosti zůstáváme dětmi. Povozte se na kolotoči, tedy zabývejte se tím, co vás baví nejvíce. Na vylepšení reality si vezměte speciální oddechový čas, kdy budete jen odpočívat a nebudete přemýšlet nad problémy. "Jdu se svým světem na procházku." Ten čas za to stojí, poněvadž svou vrstvu vyčistit musíte, neboť na ní závisí mnohé. Kupte si nějaký pamlsek: "Papej, můj milý, uzdravuj se." Věnujte se celý den sami sobě, svým radostem. Hýčkejte se, starostlivě se uložte do postýlky: "Spi, můj milý, svět se o všechno postará."

Pokud nebudete líní držet se principů zrcadla, druhý den pocítíte, jak okolní realita pomalu získává teplejší, příjemnější odstíny - vaše vrstva pomalu vyplouvá z ponuré oblasti.


( úryvek z knihy: Vadim Zéland - OVLIVŇOVÁNÍ REALITY Díl V )

Anthony de Mello - PŘIVEĎ CHUDÉ

7. prosince 2017 v 8:06 | ANTHONY DE MELLO

Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: "Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé. Lukáš 14:21

Vzpomeňte si na někoho, kdo se vám nelíbí - na někoho, komu se zpravidla vyhýbáte, protože jeho přítomnost ve vás vyvolává nepříjemné pocity. Představte si teď, že v přítomnosti toho člověka jste, a sledujte, jak se vlna nepříjemných pocitů zvedá... Jste s velkou pravděpodobností v přítomnosti člověka chudého, zmrzačeného, slepého či chromého.A nyní se zamyslete na tím, že pozvete-li tohoto člověka, tohoto žebráka z ulice či parku domů, tzn. do své přítomnosti, podaruje vás něčím, čím by vás žádný z vašich přátel podarovat nemohl, byť by byl sebebohatší. Ten člověk vám odkryje vás samé, odkryje vám lidskou podstatu - a to je vyjevení stejné hodnoty jako vyjevení v Písmu, neboť nač by člověku byla znalost Písma, kdyby neznal sám sebe a žil život robota? Vyjevení, které vám přinese tentožebrák, bude pracovat ve vašem srdci, dokud ho nerozšíří natolik, že se tam vejde každičká živá bytost.

Existuje tedy krásnější dar? Nyní se podívejte sami na sebe v situaci, kdy máte nepříjemné pocity, a položte si následující otázku: Řídím já tuto situaci, nebo řídí tato situace mne? To je první vyjevení. A s ním přichází druhé: Řídit tuto situaci znamená řídit sám sebe, což neodpovídá skutečnosti. Jak člověk tohoto umění dosáhne? Stačí jen pochopit, že na světě existují lidé, kteří by na vašem místě z toho člověka nepříjemné pocity neměli. Byli by pánem situace, byli by nad ní, nikoliv jí podřízeni tak jako vy. Příčinou vašich nepříjemných pocitů není tedy ten člověk, jak si možná myslíte, ale vaše naprogramování. A to je třetí a nejdůležitější vyjevení.

Poté, co jste přijali vyjevení o sobě samých, zaposlouchejte se do vyjevení týkající se lidské podstaty. Toto chování, vlastnosti toho člověka, které vás nutí reagovat tak negativně - uvědomujete si, že za ně ten člověk není zodpovědný? Své odmítavé pocity si můžete ponechat, pouze když se mylně domníváte, že ten člověk je svobodný a vědomý, a tudíž zodpovědný. Ale kdo už kdy vědomě páchal zlo? Schopnost páchat zlo či být zlý neznačí svobodu, nýbrž nemoc, neboť zlo přímo předpokládá nedostatek vědomí a citlivosti. Ti, již jsou vskutku svobodní, nemohou hřešit, tak jako Bůh nemůže hřešit. Tento ubohý člověk před vámi je zmrzačený, slepý či chromý, nikoli vzdorovitý a zlovolný, jak jste se pošetile domnívali. Této pravdě je nutno porozumět; pohleďte na ni pevně a neochvějně a brzo budete svědkem toho, jak se vaše negativní emoce mění ve vlídnost a soucit. Najednou ve svém srdci máte místo pro někoho, kdo byl vámi a ostatními odeslán do ulic a parků.

Uvědomíte si, že tento žebrák k vám přišel, aby dal almužnu on vám - rozšíření vašeho srdce o soucit a osvobození vašeho ducha. Tam, kde jste dříve byli řízeni (tito lidé měli tu moc ve vás vytvořit negativní emoce a vy jste měnili svůj směr, abyste se jim vyhnuli), jste nyní svobodní, nemusíte se nikomu vyhýbat, nemusíte nikam uhýbat. Až se vám toto odkryje, všimnete si, jak se k pocitu soucítění ve vašem srdci přidal ještě pocit vděčnosti, vždyť ten žebrák je váš dobrodinec. A přijde ještě další nezvyklý pocit: Pocítíte chuť vyhledávat společnost těchto lidí, kteří podněcují váš růst - mrzáků, slepých a chromých, tak jako člověk, který se právě naučil plavat, vyhledává vodu, neboť pokaždé, když s nimi budete, tam, kde jste dříve pociťovali tlak a vládu nepříjemných pocitů, tam teď pocítíte všeobjímající soucit a nebeskou svobodu. A ani se nebudete poznávat, až vyjdete do ulic a parků svého města, ve shodě s příkazem Pána, abyste domů přivedli chudé, mrzáky, slepé a chromé.


( úryvek z knihy: Anthony de Mello - Cesta k lásce )

Úklid světa

29. října 2017 v 21:37 | Vadim Zeland


Dostaví-li se tíživý pocit prázdnoty, můžete se zaměstnat zavedením pořádku v domě nebo na pracovišti. Rozestavte nově nábytek, zbavte se starých a nepotřebných věcí a nahromaděného haraburdí. Předměty užitečné a pro vás drahé rozestavte a rozložte pečlivé a vkusně. Hned pocítíte příliv sil a radost ze života. Přesně tak je nezbytné zbavit se všech negativních myšlenek, aby nekazily váš svět. Strach, neklid, pochybnosti, horší vyhlídky, nespokojenost, odsuzování, nepřízeň, pocit viny, komplex méněcennosti - všechno toto haraburdí je třeba vyhodit z vaši planetky.
Nejlepší lék na deprese je tvořivá činnost, jejíž výsledky na sebe nenechají dlouho čekat. V procesu tvoření čehokoli - není důležité čeho - získává duše znovu chuť k životu. Zvlášť účinným prostředkem je základní úklid domu a odstranění smetí. Právě tak můžete očistit celý váš svět. Každý člověk svými činy a myšlenkami vytváří vrstvu svého světa a v ní žije. Přitom způsob myšlení tu hraje hlavní roli. Váš svět je takový, jaký si ho představujete. Pokud si myslíte, že je to agresivní, nevlídné prostředí, pro vás to tak bude.

Pokud jste přesvědčen, že na tomto světě lze všechno dobré získat jen těžkou prací, budete nevyhnutelně muset těžce a úporné pracovat. Jestli soudíte, že bohatství a úspěch provázejí jen vyvolené, budete stát vždycky až na konci fronty. Čím víc negativních myšlenek máte v hlavě, tím pochmurnější je skutečnost. Zbavíte-li se toho negativního haraburdí, s úžasem objevíte, že skutečnost začíná mít stále teplejší a útulnější odstíny.

( úryvek z knihy: Vadim Zéland - OVLIVŇOVÁNÍ REALITY Díl VIII )

Inelia Benz: Jsi Čaroděj/ka? – ukázka

19. října 2017 v 15:09 | Inelia Benz

Milí přátelé, chystáme k vydání historicky první český překlad knih Inelie Benz. Jako první jsme zvolili knihu "Jsi Čaroděj/ka?" V současné době probíhá kampaň na hithit.cz (najdete ji zde:https://www.hithit.com/cs/project/4022/jsi-carodej-ka ). Do 7.listopadu 2017 lze koupit a podpořit tisk knihy skrze Hit hit. Po tomto datu bude kniha vytištěna a měla by jít do distribuce. Můžete si ji také objednat přes email: monika@zlatykvet.cz. Pokud vybereme financí více, použijeme finance na tisk další knihy, o které aktuálně s Inelií jednáme. Děkujeme za vaši podporu, velmi si jí vážíme!!!

ÚVOD
MOJE CESTA - MŮJ OSOBNÍ PŘÍBĚH
I.
Nejhorší, co se může přihodit osobě s mimosmyslovým vnímáním, s pozorovacími schopnostmi intenzivnějšími než u "normálních" občanů a s hledající myslí, příliš aktivní pro pohodlí lidí v jejím okolí, je žít v nevědomosti o svém stavu. Pokud se tak stane, mohou tyto osoby v nejhorším případě skončit za zdmi psychiatrické léčebny s pocitem zmatku, nepochopení a depresí. Stávají se také snadnou kořistí sekt a manipulátorů.
Před několika lety jsem navštívila muže hospitalizovaného v psychiatrické léčebně. Lékaři mu diagnostikovali depresivní poruchu. Zatímco jsme spolu rozmlouvali ve společenské místnosti, pocítila jsem za sebou něčí přítomnost. Otočila jsem se a spatřila mladou, krásnou ženu. Mohlo jí být tak devatenáct let. Byla v místnosti v doprovodu několika dalších pacientů. Mluvili a kouřili, minuli nás a posadili se kousek od nás.

Zatímco jsem pozorovala tuto dívku, můj kamarád podotkl: "Ubohé dítě, myslí si, že je Čarodějka."
Odpověděla jsem: "Pokud si to myslí, tak nejspíš Čarodějka je".
Kamarád se na mě nejprve zmateně podíval, a pak se rozesmál: "Mýlíš se, Inelie! To dítě je blázen, ztratilo rozum, má o kolečko víc, jestli víš, co tím myslím."
Věděla jsem naprosto přesně, co tím myslí. A to se stalo na přelomu nového tisíciletí.
Dívka vyrostla jako my všichni v rodině a společnosti, která zcela ignorovala podstatu jejího daru. V jiné době, na jiném místě, by se stala léčitelkou, šamankou, medicínskou ženou, médiem, hrdinkou - nebo by také mohla být upálena na hra-nici.

Když jsem se do léčebny následující víkend vrátila, dívka seděla na schodišti a řekla: "Čekala jsem na tebe. Věděla jsem, že dnes přijdeš. Viděla jsem tě minulý týden, jak mluvíš se svým kamarádem. Jen jsem ti chtěla říct, že jsi tou nejkrásnější osobou, kterou jsem v životě viděla".
"Vím, kdo jsi," dodala. "Jsi anděl, co přišel z nebe, aby mi pomohl."
"Ne", řekla jsem. "Jsem stejná jako ty. Jsme stejné." V tu chvíli se lehce odsunula stranou. Společně jsme pocítily, jak můj přítel přemýšlí, kde jsem...................

Bolest ve tvém srdci

3. října 2017 v 19:05 | Luule Viilma


Dítě je sumárním vyjádřením otce a matky, ať to uznáme či nikoli. Matčina mysl vymezuje svět dítěte, jinými slovy formuje celkový postoj k životu. Otcova mysl vytváří materiální svět dítěte, dokud dítě není schopno vytvářet si materiální svět samo. S postojem vytvořeným matkou může dítě žít až do konce svých dní, pokud ho životní peripetie nedonutí, aby své názory změnil. Jednoduše řečeno, muž dělá to, co chce žena. Pokud se přání ženy stává přáním muže, je to špatné. Možná mně chcete dokázat opak, protože když jste byli dětmi, s Vašimi rodiči bylo všechno jinak a ve Vaší vlastní rodině rovněž.

Radím Vám, abyste nikdy nespěchali se vstupem do sporu, když je potřeba něco dokázat, neboť spor je soubojem názorů. Názory má člověk do té doby, dokud nepochopí podstatu věci. Při sporech je to jako při volejbalu, kdy na hřišti je tolik míčů, kolik je hráčů. Podstatou každého míče je hloupost. Osvobodíte-li své přání, přestanete být sebevědomí a začnete si důvěřovat. Protistrana to ucítí a oba pochopíte podstatu věci.

ROZVÁŽNOST HLEDÁ VYŠŠÍ PRAVDU.
ROZUM HLEDÁ PRAVDU.

Rozumný a inteligentní člověk od nepěkného sporu ustoupí a řekne při tom přibližně následující: "Promiňte, ale připadá mi, že nemáte pravdu." A právě ve slově "připadá mi" je háček. "Připadat" patří do oblasti smyslového vnímání. Smyslové orgány, jejichž pomocí vnímáme materiální svět, předávají právě ty materiální zkušenosti, které se nám vštípily do paměti již kdysi dávno. To je však nesprávné. Správné je, že život sestává z duchovní a fyzické stránky, přičemž duch udává směr, duše vymezuje a fyzické tělo na tomto základě vytváří fyzický svět.

Myšlenka na získání vyrovnanosti uvádí duši v nadšení, realizace této myšlenky ji však podrobuje zkoušce. Vnější pozlátko materiálního života představuje čertovsky těžkou zkoušku pro jakoukoli lidskou duši. Prohlubuje se a zhoršuje spolu se zvyšováním úrovně materiálního blahobytu, pokud duchovní úroveň při tom zůstává jako dřív. Stačí jen, aby se duše chytila na udičku materiálního blahobytu a začne její smrtelná agónie. Duše je jako ryba, která se chytila na návnadu.

( úryvek z knihy: Luule Viilma - BOLEST VE TVÉM SRDCI )

Otázka, která rozesmála Matku Terezu

3. října 2017 v 14:59 | Renzo Allegri
obrázek zdroj: http://farnost-veseli.cz


"Máte strach ze smrti?" zeptal jsem se.

Má otázka Matku Terezu překvapila.
Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála.

"Ne, vůbec," prohlásila. "Umřít znamená vrátit se domů. Copak máte strach vrátit se domů ke svým drahým? Okamžik smrti nedočkavě očekávám. Tam nahoře najdu Ježíše a všechny lidi, kterým jsem se v tomto životě snažila dát lásku. Sejdu se tam s dětmi, které jsem se pokoušela zachránit a které mi umřely v náručí a považovaly mě přitom za svou maminku. Najdu tam všechny chudé, kterým jsem pomohla, umírající, kteří vydechli naposledy v domě, který jsem pro ně v Kalkatě postavila. Budou tam prostě všichni lidé, kteří mi na této zemi byli drazí. Takže to bude nádherné setkání, nemyslíte?"

Oči se jí při těch slovech třpytily překvapivým klidem a štěstím. Mezitím jsem dosnídal. Matka Tereza sklidila nádobí na tác a stáhla ze stolku ubrus, který předtím rozprostřela. Ve dveřích se objevila mladá sestra a Matka jí tác podala. "Tak a teď se můžeme vrátit k rozhovoru, který jsme posledně přerušili," řekla.

Já jsem vzkříšení a život.Kdo věří ve mne,
i kdyby umřel, bude žít, praví Ježíš.
(Bible Jan 11,25)

( úryvek z knihy : Renzo Allegri - Matka chudých )
Pževzato z http://www.vira.cz

Kam se upírá mysl, tam odchází energie

23. září 2017 v 18:57 | zdroj: http://www.pronaladu.cz


Když má někdo obavy o své dospělé děti nebo přátele, "přiživuje" je svou vlastní energií, a pomáhá tak "nést kousek cizího kříže". Fakticky ovšem omezuje jejich právo volby vlastní cesty. V takovém případě i ta nejpozitivnější myšlenka přinese tomu, koho svými myšlenkami přiživuje, jen málo užitku. Každá myšlenka je energií. Svou myšlenkou energii dodáváme. Co je v centru naší pozornosti, tam od nás směřuje energie. Avšak plést se do cesty někoho jiného, třeba i s těmi nejlepšími úmysly, není vždycky správné.

Pozitivní rodičovské myšlenky na děti, vyjádřené konkrétními myšlenkovými formami, někdy dětem dost silně jejich cestu blokují. Například věty "Vím, co pro tebe bude nejlepší. Tohle a tohle", nabité energií. To jsou hotové myšlenkové útvary blokující jiný vývoj situace. Jestliže do přání všeho dobrého vkládáme pozitivní energii, nesmí mít podobu zformovaných myšlenkových útvarů: že totiž ono dobro se má projevit právě takovým a takovým způsobem.
Důležitou emocionální součástí pozitivních i negativních myšlenek je energie. Čím více energetických emocí vkládáme do svých myšlenek, tím více náš myšlenkový proces mění bytí a ovlivňuje bezprostřední okolí člověka, na kterého myslíme. A to už je vměšování do jeho osobního prostoru.............................

Stav bezpodmínečné lásky ve fyzickém světě

29. srpna 2017 v 8:29 | ANITA MOORJANI


Otázka : Domníváte se, že je možné prožít stav bezpodmínečné lásky ve fyzickém světě?

Odpověď : Každý z nás jsme v jádru čistá a bezpodmínečná láska. Když ji však vyjadřujeme zde ve fyzickém světě, filtrujeme ji svou myslí a ona se potom projevuje jako lidská emoce. Nejlepší přirovnání, které mě v této souvislosti napadá, je světlo, které prochází hranolem. Bezpodmínečná láska je jako čisté bílé světlo. Když jím posvítíte do hranolu, láme se do nejrůznějších barev duhy. Ty představují naše emoce - radost, lásku, úzkost, závist, soucit, nenávist, empatii a tak dále.

Každý z nás je jako hranol, ve kterém se světlo (čistá láska) láme do různých barev duhy Všechny barevné odstíny (emoce) jsou pro celek stejně důležité. Málokdo, pokud vůbec někdo, by soudil barvy z morálního hlediska. Neřekli bychom: "Ach! Tahle barva je zlá!" nebo: "Tahle barva je hříšná." Ale v případě lidí to děláme a hodnotíme i jejich emoce, kdy některé vidíme jako dobré a jiné jako špatné.

Jestliže některé své emoce hodnotíme jako negativní a snažíme se je popírat, potlačujeme část sebe samých. Tím si v sobě vytváříme bloky a bráníme sami sobě vyjádřit svou velkolepost v celé šíři. Jako bychom z barevného spektra odstranili na základě morálního hodnocení některé barvy, změnili tím jeho kvalitu a udělali z něj něco, čím není. Nemusíme na základě každé emoce hned reagovat; jen bychom ji měli přijmout jako součást toho, kým jsme. Zapírat ji, to je jako zakazovat určité barvě, aby procházela hranolem. S nejčistší esencí bezpodmínečné lásky, která sídlí v našem nitru, se můžeme spojit, jen pokud přijmeme a uvítáme celé spektrum svých pocitů, aniž je hodnotíme.

( úryvek z knihy: ANITA MOORJANI - MUSELA JSEM ZEMŘÍT )

Kde je vaše světlo?

26. srpna 2017 v 9:23 | Osho

Jeden velký učenec za časů Gautamy Buddhy byl slepý a tak výřečný, že každého ve vesnici mučil svými argumenty, třebaže se mu všichni snažili vysvětlit, že když je slepý, nemůže pochopit, co je světlo. On jen namítal: "Tak mi to přibližte pomocí jiných smyslů. Uši mám v pořádku, tak mi to předveďte pomocí bubnu." Nelze ukázat světlo pomocí hry na buben. Slepec to tedy chtěl ukázat pomocí hmatu: "Nastavil jsem dlaň - kde je vaše světlo?
Mohu vnímat chutě …"

Ale žádný z ostatních smyslů vám neukáže světlo. Celá vesnice se trápila: "Co s ním? Je tak uhádaný. Všichni víme, co je světlo, ale on to popírá. A má k tomu dobrý důvod - nemůžeme mu podat žádný důkaz." Pak se vesničani doslechli, že jejich vesnici navštíví Buddha a pomysleli si, že bude dobré vzít slepce k Buddhovi. Jestliže ho nepřesvědčí on, tak už nikdo. A navíc to bude důležitý okamžik: uvidíme, jak s ním bude Buddha diskutovat.

Ale to se spletli. Gautama Buddha nediskutoval. Prostě jen řekl: "Přestaňte ho trápit, je to od vás ošklivé, říkat mu, že existuje světlo. Kdybyste s ním soucítili, sehnali byste mu doktora, který by mu oči vyléčil. O světle není třeba diskutovat. K tomu, abyste ho viděli, potřebujete zdravé oči, a pak všechny pochyby zmizí." Gautama Buddha měl svého osobního lékaře, kterému řekl: "Zůstaň ve vesnici, dokud se slepec neuzdraví. Já půjdu s ostatními dál."

Za šest měsíců ho lékař se slepcem dohonili. Ale slepec již nebyl slepý. Přitančil a padl k nohám Buddhy: "Jsem ti tak vděčný, žes se mnou nefilosofoval, žes mě neponižoval. Místo dohadování jsi prostě ukázal, že problém není se světlem, ale s očima." Stejné je to s vnitřním já - není to věc inteligence, logického uvažování, vědeckého poznání,
svatých textů. Je to věc přímého proniknutí do bytí, ukrývajícím se za vaším tělem. Jakmile je bytí poznáno, přijde úžasné uvolnění. Život se stane tancem a smrt již není důvodem k obavám.

( úryvek z knihy: OSHO - Zenový mistr Dógen )

Přiveď mi Buddhu

21. srpna 2017 v 9:14 | Osho


Vzpomněl jsem si na historku. Před dvaceti třemi stoletími Alexandr Veliký putoval do Indie. Jeho mistr, jímž byl významný filosof a zakladatel logiky, Aristoteles, ho požádal, aby mu z Indie přinesl dárek. Alexandr slíbil: "Přinesu, co budeš chtít."

Aristoteles řekl: "Nebude to snadné, ale já si počkám. Přiveď mi, prosím, sannjásina, člověka, který realizoval své já. Neboť my nevíme, co to znamená. Nevíme, co znamená být buddha. Vezmi buddhu a přiveď ho s sebou." Alexandr si neuvědomoval, co slibuje. Řekl: "Nedělej si starosti. Když bude Alexandr chtít, aby se pohnuly Himaláje, ony se pohnou. A ty po mě chceš pouhého člověka. Počkej pár měsíců a budu s ním zpátky." Měl toho však hodně na práci, tak si až na poslední chvíli uvědomil, že zapomněl obstarat buddhu, toho, kdo zná nejskrytější skutečnost. Hledal ho až na zpáteční cestě u hranic Indie. Lidé se smáli: "Zaprvé je těžké poznat, že je někdo buddha. A zadruhé, kdybys náhodou byl
dostatečně otevřený a vnímavý k vyzařování buddhy, pak mu padneš k nohám a zapomeneš na to, žes ho chtěl odvést.

Těžko buddhu najdeš. Zapomeň na to a vrať se, odkud jsi přišel." Alexandr nechápal … Co je to za člověka ten buddha, že ho nejde odvést? Nakonec řekl: "Pošlete posly na všechny strany a zjistěte, zda je tu někdo, kdo tvrdí, že došel domů." A lidé se vrátili s tím, že jeden nahý sannjásin u řeky prohlašuje: "Kde jinde bych byl? Jsem tady. Kdo jiný bych mohl být? Jsem buddha." Alexandr sám se za ním vydal. A setkání bylo krásné, i když pro Alexandra velmi šokující.
Nikdy se s nikým takovým nesetkal. Alexandr držel v ruce meč a dřív než ze sebe něco vypravil, mu starý muž, nahý a chudý, řekl: "Vrať meč zpátky do pochvy, zde ho není třeba.

Inteligentní člověk a nosí meč! Vrať meč do pochvy nebo tě praštím." Poprvé se Alexandr setkal s někým, kdo mu dokázal rozkázat. A proti své vůli ho poslechl. Řekl mu: "Přišel jsem s prosbou, abys šel se mnou do mé země. Můj učitel chce vidět buddhu. Na Západě nevíme, co je vnitřní já." Starý muž se smál: "To je zvláštní! Pokud tvůj učitel neví, pak to nemůže být ani učitel. A chce-li vidět buddhu, bude muset za buddhou přijít, nemůže si nechat buddhu přivést. Jen
řekni svému učiteli: "Jsi-li žíznivý, jdi ke studni. Studna za tebou nepůjde." "A co se týče tebe", pokračoval muž, "alespoň se nauč být člověkem. Představil ses jako Alexandr Veliký. To je ego, které ti brání poznat buddhu. Buddhu nosíš v sobě, ale tvoje ´velikost´, touha dobýt svět… Co budeš dělat, když dobudeš svět? Brzo si všechno vezme
smrt. Umřeš nahý a pohřbí tě do země. Kdokoli po tobě bude moci šlapat, aniž bys mu mohl říci: "Běž pryč. Já jsem Alexandr Veliký." Zbav se tedy prosím představy velikosti. A taky pamatuj, že slovo ´Alexandr´ není tvé jméno."
Alexandr se bránil: "Proboha! Přece je to moje jméno - jak tě o tom mám přesvědčit?"

Odpověděl: "Nejde o to mě přesvědčovat. Nikdo nepřichází na svět se jménem. Jakákoli označení jsou přidaná dodatečně - jsou to nálepky, byly přilepeny - a ty se stáváš nálepkou. Zapomínáš na to, žes přišel na svět beze jména, bez slávy. A stejně tak i umřeš. Řekni svému učiteli, ať přijde sem, aby spatřil lva. Pokud bude umět vejít dovnitř, může
poznat, co je to být buddha, být osvícený. To, že se osvítí někdo druhý, ti nepomůže pochopit. Podobně jako to, že někdo pije vodu, nemůže uhasit tvoji žízeň." Alexandr se dotkl nohou muže a pravil: "Lituji, že jsem tě obtěžoval. Asi se nemůžeme navzájem pochopit."

A tak je tomu i dnes. Západní mysl, západní vzdělaná mysl - která se zřejmě zrodila na Východě - zapomněla jazyk, kterým mluví Dógen. Musíte být velmi vědomí, velmi bdělí, abyste jeho slova nechápali špatně. Odlišný svět a odlišné prostředí, které tu bývalo, dělalo z tohoto světa nádhernou pouť za poznáním… Nyní je tu jen tržiště, kde se kupují zbraně, je to boj, zabíjení, válka. Kdo by se zabýval meditací? Je to jako vzdálená ozvěna, jako by se nás to ani netýkalo. Ale pokud se této vzdálené ozvěně neotevřete, nepochopíte, o čem Dógen mluvil.

( úryvek z knihy: OSHO - Zenový mistr Dógen )

Šelest ranních hvězd

17. srpna 2017 v 7:41 | Vadim Zeland


Stojíte-li před dilematem a neznáte přesnou odpověď, směle se spolehněte na svou intuici. Budete-li spoléhat na předtuchy, také uděláte chyby. Ale nesrovnatelně více chyb uděláte, budete-li poslouchat jen hlas rozumu. Potřebujete-li se rozhodnout, nikdo nebude vědět lépe než vaše duše, co máte udělat. Často je velmi těžké poznat, co vám duše právě napovídá. Ale lze naprosto jednoznačně určit, zda se jí líbí rozhodnutí rozumu, nebo ne. Pocit duševního nepohodlí jako odpověď na rozhodnutí rozumu je spolehlivým kritériem jistoty.

Rozum přemýšlí pomoci ustálených znamení: symbolů, slovních pojmů, schémat, pravidel a dalších. Duše tyto kategorie nepoužívá. Nepřemýšlí a nemluví, ale cítí nebo ví. K tomu je ještě rozum neustále zaměstnán svým tlacháním. Sleduje, co všechno se dá rozumně objasnit a neustále drží pod kontrolou všechny informace. Když poleví kontrola rozumu, proniknou do vědomí intuitivní pocity a poznatky. Rozum se rozptýlil a v té chvíli se dostavily pocity nebo poznatky duše. To je šelest ranních hvězd - hlas beze slov, rozjímání bez myšlenek, nehlasný zvuk. Něco chápete, ale mlhavě. Nemyslíte, ale intuitivné cítíte

nebo jednoduše víte. Duše má přístup k informačnímu poli a muže najít odpovědi na mnohé otázky, ale také uchránit před nesprávnými a nebezpečnými kroky, pokud nasloucháte jejímu hlasu. Jestliže vás například přepadá pro vás nezvyklý nepokoj před letem, bude rozumné let tímto spojem stornovat. Nebo když se při prvním setkání s osobou opačného pohlaví musíte přesvědčovat, že ona (on) vám vyhovuje, můžete si být jistý, že s velkou mírou pravděpodobnosti z dalších vztahů nic dobrého nevzejde.

( úryvek z knihy: Vadim Zéland - OVLIVŇOVÁNÍ REALITY Díl VIII )

Nejistota

29. července 2017 v 8:29 | ANTHONY DE MELLO

Každý někdy, ať už dříve či později, zažije to, čemu se říká nejistota. Cítíte se nejistí se sumou peněz, kterou máte v bance, s množstvím lásky, které vám dává partner, nebo i s typem vzdělání, kterého se vám dostalo. Nebo se cítíte nejistí kvůli svému zdraví, věku či vzhledu. Kdyby se vás někdo zeptal, proč se vlastně cítíte nejistí, téměř jistě byste odpověděli nesprávně. Řekli byste třeba: "Můj přítel mě nemá dost rád,a nebo "Nemám to vzdělání, které potřebuji," nebo něco podobného. Jinými slovy, odkázali byste na vnější podmínky, a to aniž byste si uvědomili, že pocit nejistoty nikdy nepochází z vnějšku, ale vždy z vás, z vašeho emocionálního naprogramování, z něčeho, s čím pracujete v mysli.

Změníte-li ten program, pocity nejistoty okamžitě zmizí, i když ve vnějším světě zůstane všechno tak, jak to bylo. Jsou lidé, kteří se cítí jistě a jejich bankovní konto zeje prázdnotou, jsou lidé, kteří se cítí nejistě, ačkoli mají miliony. A má to na svědomí právě jejich naprogramování. Jedni jsou naprosto bez přátel, a přesto se co se týče lásky lidí cítí naprosto bezpečně. Druzí se cítí nejistě i v těch nejpevnějších, nejposesivnéjších svazcích. Opět záleží jen na
naprogramování. Chcete-li na svých pocitech nejistoty pracovat, měli byste pečlivě probrat a pochopit čtyři skutečnosti. Zaprvé, bylo by marné, snažit se zbavit nejistoty přeměnou vnějších podmínek. Může se vám sice podařit něco změnit, ale většinou se tak nestane. Možná dosáhnete jisté úlevy, ale ta nebude mít dlouhého trvání. Takže se naprosto nevyplatí vkládat svou energii a čas do vylepšování vzhledu, vydělávání více peněz či neustálého ujišťování se, že vás vaši přátelé mají skutečně rádi.

Zadruhé (tato skutečnost vás přiměje dotknout se problému tam, kde skutečně je, ve vaší mysli), pomyslete na lidi, kteří by v naprosto stejné situaci, v jaké jste teď vy, nepocítili jedinou stopu po nejistotě. Jsou takoví lidé. Problém
se tedy nenachází vně vás, nýbrž u vás, ve vašem naprogramování. Zatřetí, je třeba pochopit, že toto naprogramování jste převzali od lidí, kteří trpěli nejistotou a kteří vás, když jste byli malí a vnímaví, svým chováním
naučili, že vždycky když vnější svět neodpovídá jistému modelu, je nutné si vyvolat emocionální zmatek zvaný pocity nejistoty. A že je nutné učinit vše, co je ve vašich silách, abyste přeskládali vnější svět - vydělávali víc, hledali
více jistot, usmířili si a udobřili lidi, které jste urazili - a pocity nejistoty tím zase zahnali. Ale stačí si uvědomit, že to vůbec dělat nemusíte, že něco takového stejně nepomůže a že ten emocionální zmatek jste vytvořili vy sami a vaše kultura - už jen to, že si to uvědomíte, vás od problému vzdálí a dostaví se značná úleva ...............

Tváří v tvář lásce

25. července 2017 v 8:16 | Marianne Williamson - z knihy Kouzelná Láska


Část té nejdůležitější práce na milostných vztazích vykonáváme tehdy, když v nich nejsme. To, jak o lásce přemýšlíme ve chvíli, kdy před námi ještě žádná nestojí, z velké části určuje, jaká bude, až se vynoří. Pokud v době samoty přemýšlíme o důvěrných vztazích negativně, pak se tyto myšlenky zázračně nezmění ve chvíli, kdy se objeví milostný partner - pokud je ovšem neprohlédneme a nezbavíme se jich. Jinak budou tyto myšlenky nemilosrdně ničit nový vztah stejně, jako plevel ničí nové rostlinky na zahradě. Tváří v tvář lásce nabývá náš strach různých podob. Někdy se cítíme jako kazové zboží, takže kdo by nás asi tak chtěl? Takové myšlenky mohou odradit lásku, aby k nám byť jen nakoukla.

Lidé do nás mohou do nekonečná hučet, že problém je v negativním myšlení, které musíme změnit. Ano,je to negativní myšlení, ale sami je změnit nedokážeme. Pojďme si to vyjasnit: Láska je Zázrak. Je to Boží Práce.
Skrývá v sobě tajemství, a Zapomínáme-li na to, výrazně tím snižujeme své šance ji získat a udržet si ji. Pokud v našich životech není láska, pak je právě na cestě k nám; taková je podstata vesmíru. Když víte, že k vám v pět dorazí vzácný host, strávíte den tím, že budete dělat doma co největší nepořádek? Samozřejmě, že ne.Budete se připravovat. A právě to bychom měli dělat, očekáváme-li lásku.

Drahý Bože,
chci být hodna lásky a připravena na příchod milovaného. Prosím odstraň zdi, které stojí před mým srdcem. Prosím zbav mě her, které hraji a tak si odpírám radost ze života. Prosím obnov mě, abych mohla poznat kouzelný milostný vztah. Pak mi pošli toho, kdo potěší mé srdce. Prosím otevři nebeské brány, aby láska mohla zaplavit mou duši. Amen.

Existuje Anastasia?

16. července 2017 v 8:28 | https://zvonicicedry.cz

Všem příznivcům knih Vladimíra Megreho přinášíme článek z červnového čísla časopisu MEDIUM, kterému upřímně děkujeme za dlouholetou, velmi příjemnou spolupráci:) V článku autor knižní série Zvonící cedry Ruska odpovídá na otázku z publika během čtenářské konference v Helsinkách, která proběhla v roce 2015.
I vy můžete položit autorovi své dotazy během jeho podzimní návštěvy České republiky a Slovenska v září 2017, kdy proběhnou dvě čtenářské konference v Praze a Bratislavě. Na programu mimo jiné prezentace českých, slovenských a ruských rodových statků, vystoupení ruských, českých a slovenských hudebníků, úryvek z představení Léčivého divadla Gabriely Filippi "Anastasia", autogramiáda, focení, prodej knih, cedrových výrobků a cedrových sazenic. Kompletní program návštěvy V. Megre najdete v článku Vladimír Megre v Praze a Bratislavě. Připomínáme, že snížené vstupné na čtenářskou konferenci v Praze končí 31. července!

"Existuje Anastasia?.."
"Tuto otázku mi lidé kladou nejčastěji a je pro to několik důvodů.
Existuje skupina lidí, kteří si nepříliš přejí, aby byly moje knihy a existovala Anastasia. Kdo je to? Tak například někteří duchovní činitelé. Po celý život kázali, poučovali společnost, ale žádný dobrý výsledek se nedostavil. A najednou se objevily knihy, v nichž mluví Anastasia. A ve světě dochází k událostem, které již teď můžeme pozorovat a cítit.
Existují i jiné důvody. Představte si třeba rodinu, která si vydělala na byt, na auto a jiné věci. Otec rodiny si myslí, že vede správný život a že něčeho dosáhl. Najednou však za ním přijde manželka se zelenou knížkou v ruce a říká: ,Muži, nežijeme správně. Naše děti by neměly zdědit chátrající byt, ale velkolepý živý prostor, v němž by mohly žít.ʻ A člověk najednou pocítí, že něco v životě dělal špatně, prožívá neklid, začíná se s manželkou přít a říká, že nic z toho neexistuje.

Jsou také lidé, kteří pokládají tuto otázku, aby se ještě jednou ujistili, že Anastasia existuje.
Pojďme však uvažovat logicky. Jsou tady knihy. Mají autora. Je to Megre a Anastasiina slova. Knihy se dotkly lidských duší v mnoha zemích světa. Znamená to, že jsou a působí na lidi. Kdo je ale napsal? Pokud je autorem pouze Megre, znamená to, že právě on je Anastasia. To on stvořil tak geniální obraz. On udělal to, že miliony lidí přestávají holdovat alkoholu, kouřit a zakládají rodové statky. To Megre, tak geniální člověk, stvořil neobyčejný obraz, jenž se vznáší nad Ruskem a který následují miliony lidí. Stvořil obraz, o němž mluví duchovní učitelé, církev, vědci, stovky bardů. Muzikanti skládají písně, básníci píšou básně, malíři malují obrazy a vy je můžete vidět. Na Zemi se zakládají zahrady, které také můžete vidět. Dochází k obrovským sociálním změnám. A mně nejednou říkali, abych se vzdal Anastasie, abych řekl, že neexistuje. A byl bych nejgeniálnějším spisovatelem, jelikož obraz stvořený v knihách ukazuje lidem cestu…
Jsem vděčný osudu, že mě před tímto ochránil. Proto stále říkám, že Anastasia - překrásná poustevnice z tajgy - existuje. A má úloha tady není velká. Vše, čeho jsem dosáhl, je díky Anastasii."

Překlad: Zvonící cedry
Kresba: J. Gavrikov

Inelia Benz o životě a světě beze strachu

2. července 2017 v 0:27 | Inelia Benz


Pojďme si představovat - život beze strachu…
Představ si (pretend - představovat nikoli pasivně, spíše "předstírat", chovat se tak, jako by to byla pravda a realita), že ve tvém životě není strach. Co by bylo jinak? Jak by to vypadalo jinak? Nyní si představ celý náš svět bez strachu. A tu představu si podrž.
Představováním si a předstíráním iniciujeme (initiate - zahajovat, spouštět) možný výsledek ve skutečném životě. Děti to dělají přirozeně, zvířata to dělají, když si hrají. Když děti rostou, předstírají, že dělají, co potřebují dělat nebo co se chtějí naučit dělat. Předstíráním vstupujeme do pole nekonečných možností, do prostoru mezi myšlenkami, do prostoru mezi částicemi v každém atomu. Díky nám se zrodí něco, co v našich myslích předtím neexistovalo. Předstíráním si dáváme povolení překročit hranice toho, "co je skutečné", "co je možné" a "co je uskutečnitelné" - a jednoduše tomu umožňujeme existovat v naší představivosti, v našem psaní, v našich kresbách, v našich hrách a v našich rozhovorech. Představujte si, předstírejte, pište nebo kreslete život bez strachu. Váš život. Jak by vypadal? Co byste dělali?

Sama jsem to zkoumala a první věc, která mne napadla, byla: "více bych se dívala". Miluji dívání se, miluji pozorování. Protože mám být veřejný hlas pro růst vědomí, posílení a uvědomování na této planetě, mám plný harmonogram - a čas na "pouhé dívání se" je odsunut na okraj. V mé předstírané hře o světě beze strachu, kde je má práce zvyšování vědomí a vibrace planety ukončena, mi bylo dopřáno prostě jenom pozorovat, dívat se, zkoumat. A bylo to fascinující. Když jsem byla v lednu 2010 požádána vyjít na veřejnost, neměla jsem nejmenší tušení, proč - a proč zrovna já. Napadlo mne, že lidé, kteří na planetu přišli, aby tuto práci udělali, byli nějak vyjmuti ze hry a já byla desátý záložní plán. Důvodem mého údivu je skutečnost, že jsem extrémně soukromá osoba a raději se dívám a pozoruji než jsem viděna a pozorována. Zvláště jako Inelia Benz jsem nedůležitá a neexistuji, není tu nic k vidění.

Když jsem si tento týden hrála s předstíráním svého života beze strachu, viděla jsem, že to byl důvod, proč jsem se stala veřejnou osobou. Nevěnovala jsem pozornost tomu být viděna, protože to se mnou nijak "necvičilo", nenaplňovalo to žádné mé touhy ani potřeby. Být veřejnou osobou bylo pro mne v disharmonické, neladící energii, neboť do té doby to pro aktéra znamenalo být v paradigmatu "Já, já a já" - ve kterém jsem nežila. Důvodem ale také bylo, že miluji být pozorovatelkou. Jak se posouváme z paradigmatu "Spasitel/Agresor/Oběť/Mučedník", potřeba spasitelů, průvodců či božstev jako ohnisek naší pozornosti už není nutná. Všechny informace, které jsme kdy potřebovali, jsou už dostupné. Pokud nejsou dostupné právě teď, mnoho lidí pracuje na tom, aby dostupné byly. Jestliže někdo chce skutečně něco zjistit, může. Časy guruů nebo učitelů "předávajících" zkušenost osvícení druhým, už nejsou potřeba. Jsme ponecháni se vzpomínkou a velkým množstvím úhlů pohledu (remembrance and multiple viewpoints. Slovo "remembrance" v sobě má i význam "rozvzpomínání se, připomenutí".) Čím více různých úhlů pohledu dívajících se na ten samý předmět, tím více zjištění a objevů o předmětu...........................

Kouzelná intimita

30. června 2017 v 8:21 | Marianne Williamson - z knihy Kouzelná Láska


kouzelná intimita vyžaduje v obou těchto oblastech mistrovství a jejich vzájemnou harmonii. Jsme jak člověkem, tak andělem, obyčejným chlápkem i mytickým králem, matkou Zemí i hodnou čarodějnicí. Jsme sexuálnímı partnery, kteří si báječně užívají, stejně jako kněžími a kněžkami otevírajícími dveře do oblasti posvátna. Vynechte jedno a ztratíte sílu. Vynechte druhé a přijdete o zábavu.

Máme-li dokonalé osobnosti, ale nepřipravené duše, pak z našich vztahů může vzejít mnoho dobrého, ale nebude v nich místo pro okouzlení. Na druhé straně, jsou-li naše duše svolné, ale mysli nevzdělané, pak v našich vztazích brzy poteče krev duše. Na začátku lásky vstupujeme do tunelu a chováme se, jak nejlépe umíme. Bud se z něj ale vynoříme proměnění, nebo se jednoho dne budeme muset vrátit zpátky a znovu vstoupit dovnitř. Na této Zemi máme za úkol určitou ptáci a vztahy jsou jako laboratoře, v nichž ji můžeme vykonat. Bez této práce není možný růst. Ochota pracovat na sobě a ochota navazovat vztahy je nakonec jedno a to samé. Můžeme se snad někdy ocitnout v situaci, která nějakým způsobem nezahrnuje vztahy?

Zlatá nit vděku

27. června 2017 v 8:58 | Rhonda Byrne


"Když ráno vstáváte, poděkujte za ranní světlo, za to, že žijete a máte sílu. Poděkujte za potravu a radost ze života. Jestliže nevidíte důvod, proč byste měli děkovat, bude chyba ve vás." TECUMSEH (1768-1813), AMERICKÝ NÁČELNÍK KMENE ŠÓNIŮ

Historie je plná slavných postav, které praktikovaly vděčnost, a tím, co dokázaly, se zařadily mezi největší osobnosti v dějinách lidstva: Gándhí, matkaTereza, Martin Luther KingJr., dalajlama, Leonardo da Vinci, Platon, Shakespeare, Ezop, Blake, Emerson, Dickens, Proust, Descartes, Lincoln,Jung, Newton, Einstein a mnoho dalších.

Vědecké objevy Alberta Einsteina změnily způsob, jakým nahlížíme na vesmír. Když se ho na ty ohromné výsledky ptali, mluvil Einstein jen o tom, jak děkuje druhým. Jedna z nejbrilantnějších myslí všech dob děkovala jiným lidem více než stokrát denně za práci, kterou udělali už oni! Je snad stále ještě nepochopitelné, proč se tolik záhad života odhalilo právě Albertu Einsteinovi?

Je nepochopitelné, že Albert Einstein učinil jedny z největších vědeckých objevů historie? Praktikoval vděčnost den za dnem celý život a na oplátku semu dostávalo hojnosti v mnoha podobách. Když se ptali Isaaka Newtona, jak dosáhl svých vědeckých objevů, řekl, že jen stojí na ramenou obrů. Isaac Newton, který byl nedávno v hlasování zvolen člověkem, jenž nejvíc prospěl vědě a lidstvu, byl také vděčný mužům a ženám, kteří žili před ním.
Vědci, filozofové, vynálezci, objevitelé a proroci, kteří praktikovali vděčnost, se dočkali odměny a byli si většinou dobře vědomi, jaká moc se ve vděkuukrývá. Přesto ještě dnes většina lidí netuší, jakou má vděčnost moc, protože k tomu, abyste ve vlastním životě zaznamenali kouzlo vděku, musíte být napředsami aktivně vděční!

( úryvek z knihy: Rhonda Byrne - TAJEMSTVÍ )

Promluva Doreen Virtue o citlivosti a citech z duchovního hlediska

25. června 2017 v 20:30 | Doreen Virtue

Co to znamená, když je někdo vysoce citlivý? Nejsou snad všichni lidé citliví? Osobně věřím tomu, že někteří lidé jsou rozhodně citlivější než ostatní. Bůh dal každému z nás unikátní duševní dary, které můžeme využívat k tomu, abychom učinili svět lepším. A jedním je, věřte nebo ne, citlivost. Ano, já vím, i mně se vždycky posmívali a říkali mi, že jsem přecitlivělá. Já tomu uvěřila a často jsem si za svou citlivost spílala. Ale svět právě nyní potřebuje co nejvíce citlivých lidí! Když si pustíte zprávy, vidíte celou přehlídku NEcitlivých lidí, kteří kvůli své necitlivosti ubližují ostatním a působí ve světě bolest. Není lehké být citlivými v tomto světě, protože cítíte úplně všechno. Můžete cítit velmi silně své vlastní emoce, k tomu emoce druhých lidí, emoce zvířat, cizí energie a také energii světa, zvláště když se stane nějaká katastrofa a vy cítíte žal a agónii z celého světa. Vycítíte také, zda někdo říká pravdu nebo ne. Můžete být citliví na chemické látky a snášet pouze přírodní. Můžete být citliví na umělé přísady v potravinách, které buď špatně trávíte nebo na ně máte alergii. Já sama jsem citlivá na energii bolesti, a proto jsem veganka, protože nedokážu pozřít nic, co v sobě nese energii bytosti, jež trpěla. Dále jsme hodně citliví na hluk. Když jsem byla mladší, poslouchala jsem hodně hlasitou hudbu, ale časem se má citlivost vyvinula natolik, že už poslouchám jen jemnou, klidnou hudbu.

Jak je to s vámi? Mění se vaše chutě? Přestávají vám chutnat věci, které jste dříve zbožňovali? Nebo se mění vaše záliba ve filmech? Začaly vám vadit filmy a pořady, které jste dříve rádi sledovali? Zvláště ty, v nichž se vyskytuje násilí - už to nedokážete snést.
Co vaše vztahy? Když jsme vysoce citliví, často zjistíme, že potřebujeme být buď s podobně citlivými lidmi a nebo jít sami někam do ústraní. Samozřejmě není dobré se úplně izolovat, ale potřebujeme mít kolem sebe hodné, jemné lidi a nebo zvířata, která mají také čistou, jemnou energii.
Co vaše práce? Většina citlivých lidí prožívá kruté období, musejí-li pracovat v prostředí soutěživosti. Je těžké být citliví, ale toto všechno k tomu patří...................

Třetí tajemství: proměnte se v lásku

15. června 2017 v 8:17 | převzato z http://www.vira.cz


David, kterému je přes sedmdesát, mi líčil, jak vnímal umírání svého otce. Během otcových posledních dnů se kolem něj shromáždili příbuzní, kteří přijeli z nejrůznějších částí světa. David si všiml, že během svých posledních dnů otec nemluvil o majetku, kterého nabyl. Nezmínil ani auta, ani domy, ani nic jiného, co během svého života získal. Místo toho se obklopil fotografiemi ze vzácných okamžiků svého života - svatby, narození, rodinné výlety, krásné chvíle s přáteli. Když viděl svého otce umírat, dospěl David k závěru: "Na konci života, když už nám zbývá jen velmi málo času, je láska tím jediným, na čem nám záleží." Mnoho let nosil David tuto vzpomínku v sobě. Tato vzpomínka rovněž určila, jakým způsobem David žil. Leo Buscaglia, slavný italsko-americký spisovatel, který mnohé inspiroval, kdysi prohlásil: "Láska je život. Minete-li lásku, minete život."

Několik set rozhovorů, které jsme vedli, mě přesvědčuje o tom, že láska - a to jak její dávání, tak její přijímání - je základním stavebním kamenem šťastného a smysluplného lidského života. To pochopitelně není nic zvlášť nového. Když jsem vyzval lidi, aby zkusili odhadnout, co jsem si odnesl z rozhovorů o životě se starými lidmi, většina z nich hádala, že láska asi byla největším pramenem štěstí a současně největším zdrojem smutku. Hádali správně.
Ano, ta nejdůležitější věc, kterou jsem se naučil při hledání tajemství šťastného a smysluplného života, byla, že nezáleží pouze na tom, zda lásku přijímáme. Tajemstvím šťastného a smysluplného života je stát se milujícími lidmi. Třetí tajemství, které musíme pochopit, než umřeme, je to, že se máme stát láskou. ..................

Abraham Hicks – Úspěch není o námaze, ale o lehkosti

12. června 2017 v 12:04 | Esther a Jerrry Hicks


Host: Mám jednu otázku, která s tím souvisí. Přijde mi, že se moje práce najednou začíná rozjíždět. Manžel mi pomáhá se zviditelnit na internetu. Prodávám kresby.
Mám pocit, jakoby se energie konečně rozpohybovala.

Abraham: Odstraňte z té věty slovo "konečně" a bude to dokonalá věta.
"Mám pocit, jako by se energie rozpohybovala." Všimněte si toho rozdílu. "Mám pocit, jakoby se enerige konečně začala pohybovat." Všimla jste si, kolik odporu jste dala do té věty?

Host: Teď už ano.

Abraham: "Mám pocit, jakoby se energie rozpohybovala." - Cítíte ten rozdíl? Je to úplně něco jiného, že ano?

Host: Ano. Přemýšlela jsem nad tím, proč zrovna teď. Když zrovna moc často nemedituju. A mám pocit, že už se tak tvrdě nesnažím.

Abraham: To je ono. To je ono. Chvíli jsme si dělali legraci z těchto afirmačních kartiček. Afirmace - potvrzení toho, co chci. Potvrzování toho, co chci. "Moje energie se nepohybuje, to co dělám moc nejde." Tak jsem si koupila tyto kartičky, které byly napsané nekonečnou inteligencí. Pokud by mělo něco fungovat, tak jsou to tyto kartičky.
"Život se mi vždy daří."
"Můžu vždy vyprávět jiný finanční příběh." … hloupé kartičky.
"Vychvaluji úspěch všude, kam jdu."
"Nepotřebuji peníze, abych přitáhnul peníze." … naštěstí.
Ty kartičky mi nějak nefungují. Kolik že stojí? To je moc.
"Vidím svů svět očima Zdroje."
"Dokážu si vytvořit kariéru a žít šťastně až na věky…" ........................

Vděčnost je mostem k lásce

11. června 2017 v 19:17 | Rhonda Byrne


"Budeme-li potichu a dostatečně při praveni, nalezneme v každém zklamání nějakou útěchu." Vděčnost vyvedla mou matku z nejhlubšího zoufalství až ke štěstí. Matka s otcem se do sebe zamilovali doslova na první pohled a prožili nádherný milostný příběh a manželství, jaké jsem nikdy nepoznala. Když otec zemřel, matka hodně truchlila, protože jí otec nesmírně chyběl. Ale i uprostřed zármutku a bolesti začala hledat věci, za něž může být vděčná. Vedle toho, že
projevila vděčnost za všechno, čeho se jí dostalo během několika desetiletí lásky a štěstí s mým otcem, se rozhlížela i po věcech, za které může být vděčná do budoucna. První, za co mohla být teď vděčná, bylo cestování. Matka
odjakživa chtěla cestovat, ale nedělala to, dokud byl otec naživu, protože nikdy nikam jezdit nechtěl. Tak si splnila svůj sen; cestovala a dělala i spoustu dalších věcí, které vždycky dělat chtěla. Vděčnost se stala mostem, který ji
převedl z ohromného zármutku k budování nového, šťastného života.

Nemůžete se cítit smutně nebo mít negativní pocity, když cítíte vděčnost. Jestliže jste se ocitli v obtížné situaci, hledejte něco, za co můžete být vděční. A jakmile to najdete, začněte hledat další, protože každá věc, za niž můžete být vděční, mění situaci. Vděčnost je most, po kterém k vám přijde láska! ,,Vděčnost je vakcína, protijed, antiseptikum." Když se vám během dne přihodí něco dobrého, poděkujte. Bez ohledu na to, jestli to byla jen maličkost, řekněte "děkuji". Najdete dokonalé parkovací místo, slyšíte svoji oblíbenou písničku v rádiu, přijíždíte k semaforu, na kterém právě naskočí zelená, najdete v autobuse nebo ve vlaku volné místo, potom řekněte "děkuji". Všechno jsou to klady, které vám život přináší

Poděkujte za svoje smysly: za oči, které vidí, za uši, které slyší, za ústa, která ochutnávají, za nos, který cítí, za kůži, která vám dovoluje vnímat dotek. Poděkujte za nohy, které chodí, za ruce, které můžete použít skoro ke všemu,
za hlas, který vám umožňuje se vyjadřovat a komunikovat s ostatními. Poděkujte za obdivuhodný imunitní systém, který se stará o to, abyste byli zdraví, nebo vás uzdravuje, za všechny orgány, které udržují tělo v tak vynikajícím stavu, že můžete žít. Poděkujte za velikost své lidské mysli, jíž se žádný počítač na světě nevyrovná. Celé vaše tělo je největší laboratoří planety, nenajdete nic, co by se té výtečnosti mohlo vyrovnat. Jste zázrak! Poděkujte za svůj domov, svou rodinu, své přátele, svou práci i svá domácí zvířata.

Poděkujte za slunce, vodu, kterou pijete, jídlo, které jíte, vzduch, který dýcháte; bez toho všeho byste nebyli naživu. Poděkujte za stromy, zvířata, oceány, ptáky, květiny, rostliny, modré nebe, déšť, hvězdy, měsíc a naši nádhernou planetu. Poděkujte za dopravu, kterou každý den používáte. Poděkujte všem firmám, které vám poskytují základní služby, abyste mohli vést pohodlný život. Tolik lidí se snaží a namáhá, abyste mohli otočit kohoutkem a měli čerstvou vodu. Tolik lidí celý život pracuje, abyste mohli zmáčknout vypínač a měli elektřinu. Myslete na houževnatost lidí, kteří otročili den co den, rok co rok, aby položili koleje přes celou planetu. Ani si nedokážeme představit, kolik lidí dřelo do úmoru na stavbě silnic, které jako síť spojují náš svět. ,,V běžném životě si sotva povšimnete, že dostáváme mnohem víc, než dáváme, jedině vděčností se náš život stává bohatý."

( úryvek z knihy: Rhonda Byrne - TAJEMSTVÍ )

Muž, z něhož vyzařoval jas...

6. června 2017 v 7:24 | Betty J. Eadieová

V dálce jsem uviděla světlo jak špendlíkovou hlavič­ku. Černá hmota kolem dostávala tvar tunelu a já jsem se k tomu světlu řítila stále rychleji. Instinktivně mě při­tahovalo, ačkoli jsem znovu cítila, že ostatní možná ne. Jak jsem se blížila, zpozorovala jsem ve světle stát mu­že, z něhož vyzařoval jas. Čím blíž jsem se dostávala, tím byla záře jasnější - jasnější, než lze vůbec popsat, mnohem zářivější než slunce. Vím, že žádné pozemské oči by ten pohled nepřežily. Pouze duchovní zrak to mohl vydržet - a mít z toho potěšení. Blížila jsem se k němu a konečně se postavila.
Rozeznala jsem, že světlo tohoto muže těsně obklopo­valo, jako by celé jeho tělo mělo zlatou svatozář. Z ní tryskalo zářivě bílé světlo. Jeho světlo pronikalo do mé­ho a moje bylo vtahováno do jeho. Bylo to jako mísící se světlo dvou lamp v jedné místnosti. Dá se těžko určit, kde jedno světlo končí a druhé začíná, prostě se stanou světlem jedním. Přestože jeho světlo zářilo mnohem víc než moje, uvědomovala jsem si, že i moje záře nás osvět­luje. A jak naše světla splývala, cítila jsem, že jsem se do­stala do jeho přízně a pohltila mě úplná exploze lásky.

V životě mě nikdo tak nesobecky nemiloval. Spatři­la jsem jeho otevřenou náruč, přistoupila jsem k němu a nechala se obejmout. Opakovala jsem stále dokola: "jsem doma, jsem doma. Konečně doma." Vnímala jsem jeho neobyčejného ducha a věděla jsem, že jsem vždycky byla jeho částí, že mě ve skutečnosti nikdy neopustil. Stálo zato být s ním, milovat ho. Znal všech­ny mé hříchy a chyby, ale to teď nebylo důležité. Chtěl mě jen držet a dávat mi najevo svou lásku stejně jako já jemu.
Nebylo pochyb o tom, kdo to je. Věděla jsem, že je to můj Spasitel a přítel a Bůh. Byl to Ježíš Kristus, jenž mě vždycky miloval, dokonce i v okamžicích, kdy jsem si myslela, že mě nenávidí. On byl život sám, láska sa­ma, a jeho cit mi dával pocit naprosté radosti, kterou jsem překypovala. Znala jsem ho od začátku, dlouho předtím, než jsem žila na Zemi, protože moje duše si ho pamatovala.

Celý život jsem se ho bála a teď jsem viděla - věděla -, že je to můj nejlepší přítel. Pomalu otevřel náruč, ne­chal mě odstoupit tak daleko, abych se mu mohla po­dívat do očí a řekl: "Tvoje smrt byla předčasná, ještě ne­nastal tvůj čas." Ještě žádná slova mnou tak nepronikla. Do té doby jsem neznala smysl svého bytí. Jednoduše jsem chodila kolem a hledala lásku a dobro, ale vlast­ně jsem nevěděla, jestli je to správné. Z jeho slov jsem však pochopila, že mám poslání, důvod, který jsem si­ce neznala, ale věděla jsem, že můj život na Zemi není bezvýznamný.
Ještě nenastal můj čas.
Moje doba přijde, až se moje poslání, ten důvod, můj smysl naplní. K životu na Zemi jsem měla důvod. Ačkoli jsem to chápala, moje duše se vzpírala. Zname­ná to, že musím zpátky ? Protestovala jsem: "Ne, já tě teď už nikdy neopustím."


Úryvek z knihy: Betty J. Eadieová - V náruči světla / převzato z http://marieblankytna.blog.cz

Všichni musíme hrát svou roli

31. května 2017 v 9:47 | Lorna Byrne


Jedna z věcí, na niž se mě lidé často ptají, je budoucnost lidstva. Musím tady vysvětlit, že andělé mi neukazují jen jednu budoucnost. Vidím celou řadu budoucností, ale která skutečně nastane, závisí na tom, k jakým rozhodnutím lidstvo dospěje. O některých možných budoucnostech jsem vám v téhle knize už něco pověděla - třeba o tom návštěvníkovi z budoucnosti. V jiné budoucnosti, která se mi ukázala, budou děti velmi vzácné a cenné, bude se jich rodit čím dál míň, protože ženy se nebudou moct stát matkami. Tohle už se začíná dít. V dalším období bude světová populace ještě nějaký čas růst a pak se začne počet lidí snižovat. Dopustíme se nějakých omylů a vydáme se do slepých uliček, než se zase vrátíme na správnou cestu. To ještě není tak zlé. Také se mi ukázaly děti z budoucnosti, které budou opravdovými dětmi, plnými zázraků - takovými, jaké nejsou v současnosti ani nebyly v minulosti. Možná si to dnes neuvědomujeme, ale s dětmi zacházíme ohavně.

Když se budou děti z budoucnosti učit v hodinách dějepisu o dětech za naší doby, budou plakat. Budou smutné, že
děti minulosti nepoznaly skutečnou radost a zábavu. Nebudou k tomu potřebovat žádné složité hračky ani
techniku. Opravdovou radost a potěšení budou mít z okolního světa. Podívají se na stéblo trávy nebo nějakého broučka a uvidí toho mnohem víc než dnešní děti. Jejich život bude úplně jiný. Bude je fascinovat samotný život, příroda a všechno, co budou mít kolem sebe. A budou se rády učit. Viděla jsem, že jestliže se vydáme správnou cestou, státy budou žít pod jedním deštníkem, ale každý stát si podrží svou jedinečnost i své tradice. Společně se bude postupovat jedině v případě celosvětových otázek. I když budeme pod jedním deštníkem, stále budeme mít svobodu.


( úryvek z knihy: Lorna Byrne - SCHODY DO NEBE )

ZTRATIT A NALÉZT

26. května 2017 v 9:01 | ANTHONY DE MELLO


Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Matouš 10:39

Napadlo vás někdy, že ti, kteří se nejvíce bojí umřít, se také nejvíce bojí žít? Že když utíkáme před smrtí, utíkáme i před životem? Představte si člověka, který žije v podkroví, v takové malé komůrce bez světla, kde se téměř nedá větrat. Bojí se sejít po schodech dolů, protožeslyšel o lidech, kteří spadli ze schodů a zlámali si vaz. Nikdy by nepřešel
ulici, protože slyšel o tisících těch, které na ulici zajelo auto. A je pochopitelné, že nemůže-li přejít silnici, nemůže ani přeplout oceán či přejet kontinent či přejít z jednoho myšlenkového světa do druhého. Tento člověk se zuby nehty drží své komůrky a zahání smrt, a tím zahání i život.

Co je to smrt? Ztráta, zmizení, odpoutání se, rozloučení se. Pokud na něčem lpíte, odmítáte se odpoutat, odmítáte se rozloučit, bráníte se smrti. A ačkoli si to možná neuvědomujete, bráníte se i životu. Neboť život je v pohybu a vy stojíte, život plyne a vy stagnujete, život je pružný a volný a vy ztuhlí a strnulí. Život vše odnáší a vy se dožadujete
stálosti a trvání. Bojíte se tedy života a bojíte se smrti, protože lpíte. Když na ničem nelpíte, když nemáte strach, že něco ztratíte, pak klidně můžete plynout jako horský potůček, který je vždy čerstvý, svěží a plný života.

Jsou lidé, kteří nesnesou pomyšlení, že by ztratili někoho z rodiny či přítele, raději na to nikdy nemyslí; nebo se hrozí zpochybnění či ztráty své oblíbené teorie, ideologie či přesvědčení; nebo jsou přesvědčeni o tom, že by nikdy
nemohli žít bez toho či onoho drahého člověka, předmětu či místa. Chcete vědět, jak se dá změřit stupeň strnulosti a neživosti? Pozorujte, kolik prožíváte bolesti, když přijdete o hýčkanou představu, osobu či věc. To trápení a bolest prozrazují lpění. Jak to, že tolik truchlíte nad smrtí milovaného či nad ztrátou přítele? Nikdy jste si neudělali dost času na to, abyste se zamysleli nad tím, že se všechno pořád mění, plyne dál a umírá.

A tak smrt, ztráta a rozloučení vás vždy zaskočí. Rozhodli jste se žít v podkrovní komůrce svých iluzí a předstíráte, že se nikdy nic nemění, že všechno bude pořád stejné. Proto zažíváte tolik bolesti, když k vám pak život vpadne a otřese vašimi iluzemi. Abyste mohli žít, je třeba podívat se skutečnosti do tváře. Pak z vás strach ze ztráty opadne a naučíte se mít rádi novost, změnu a nejistotu. Strach ze ztráty známého z vás opadne a budete plni očekávání vyhlížet a vítat vše neznámé a nové.

( úryvek z knihy: Anthony de Mello - Cesta k lásce )

V Tichu se můžeme uzdravit - je branou k zázrakům

24. května 2017 v 23:58 | Mgr. Jiří Hamerský / ttps://www.celostnimedicina.cz


Ticho si, stejně jako lásku, nemůžeme koupit. Je buď výsledkem našeho vnitřního úsilí, nebo je nám darované jako Milost z Nebe. V Tichu se můžeme občerstvit, znovu rozkvést a začít se uzdravovat. Například už pouhé ztišení nebo modlitba před jídlem pozitivně ovlivní, co z potravy následně budeme schopni přijmout. Cokoliv totiž děláme v Tichu, má jinou, vyšší kvalitu. Kromě toho, že v Tichu doslova otevíráme bránu zázrakům, tak jsme si také mnohem blíže s ostatními lidmi.
Nejvroucněji vyjádřená empatie? BEZE SLOV.

Nejvznešenější myšlenka? ZROZENÁ Z TICHA.

Nejsilnější životní zážitek? Často prožívaný se ZADRŽENÝM DECHEM - vnímání nebetyčného kouzla přítomného okamžiku, obrovská vděčnost, vnitřní chvění…

I v lásce s druhým člověkem jsou chvíle, kdy jakékoliv potenciálně vyřčené slovo vnímáme jako nadbytečné - a proto nic neříkáme a jenom spolu jsme

Můj kamarád, spisovatel a básník Michal Čagánek, má ve svém románu Plyšový Buddha nádhernou a neotřelou myšlenku:

"Skutečným smyslem psaného není prohlubovat znalosti,
ale umocňovat ticho."


Sám miluji, když Ticho píše sama příroda - když se Ticho ozývá ze skal nebo se třpytí na pláních posetých sněhem.

Na Tichu je ovšem nejúžasnější, že je to něco velmi reálného. V Tichu totiž přichází odpovědi. V Tichu se rodí vynálezy a přelomové myšlenky. V Tichu se vědomí rozšíří a otevře působení duchovního světa.

Kněz a historik Miroslav Herold říká, že stačí půl minuty "setrvání ve věčnosti", aby tím pak byl celý den prozářený a my udělali neskutečné množství práce v praktické oblasti. Podobně v knize Zázračné ráno uvádí bestsellerový autor Hal Elrod (2017: 94) citát Matthewa Kellyho:

"Z jedné hodiny ticha se můžeš naučit víc
než z knih za celý rok."


Elrod proto přímo doporučuje, abychom každé ráno začali několika minutami Ticha: "Ticho je jedna z nejlepších metod, jak okamžitě snížit psychické napětí, současně zlepšit sebeuvědomění a docílit jasného uvažování" (s. 95).

Pacienti v rekonvalescenci by měli co nejvíce spát; lidé padající pod tíhou problémů uzdravit svou mysl meditací - nám všem prospěje, když budeme do Ticha vstupovat co nejčastěji.

Tento článek zakončím myšlenkou, ze které se vlastně nápad napsat tento článek zrodil. Myšlenka pochází stylově z knihy Cesta ticha bulharského mystika Omraama Aȉvanhova (2012: 10). Nabízím ji k pouhé úvaze - jistě není myšlena jako vyvyšování se nebo souzení někoho, kdo raději dává přednost hluku:

"Čím jsme vyvinutější,
tím více ticho potřebujeme."



Použité prameny:
Omraam Mikhael Aȉvanhov (2016): Cesta ticha. Prosveta: Praha.
Michal Čagánek (2016): Plyšový Buddha.
Hal Elrod (2017): Zázračné ráno. Pragma: Praha.
 
 

Reklama