Pro pohlazení dušičky

Lidé, kteří nemají nic než modlitbu

22. října 2017 v 21:04 | https://www.pronaladu.cz


Doktor Mark byl známý onkologický odborník. Jednoho dne se chystal na významnou konferenci, kde měl dostat vyznamenání za svoje úspěchy na poli léčení a výzkumu rakoviny.
Byl samozřejmě dost rozrušený. Jeho letadlo však jako naschvál po dvou hodinách letu muselo předčasně přistát kvůli technické závadě.Doktor se bál, že se opozdí. Půjčil si tedy auto a vydal se na cestu. A znovu jako naschvál se spustil déšť a rozpoutala se silná bouře. Nebylo skoro vidět na cestu. Možná kvůli tomu Mark špatně odbočil a zabloudil. Když byl na cestě už dvě hodiny, pochopil, že neví, kde je. Měl hlad, byl unavený, a tak už jen hledal místo, kde by si mohl oddechnout a najíst se.

Asi za půl hodiny konečně uviděl kus od silnice nějaký dům. Nevypadal moc udržovaně, ale nic jiného tu nebylo. Mark vylezl z auta a utíkal v hustém dešti k domu. Zabouchal na dveře. Dveře otevřela velmi hezká žena. Vysvětlil jí situaci a požádal, zda by si mohl zatelefonovat.
Žena odpověděla, že telefon bohužel nemá. Jestli však chce, může jít dál a počkat, než nejhorší bouřka přejde. Hladový a vyčerpaný doktor její pozvání vděčně přijal. Dostal čaj a něco k jídlu.

Pak mu řekla, že kdyby chtěl, může se přidat k její modlitbě. Mark se usmál a omluvil se, že věří pouze ve svou práci. Seděl za stolem a v nejasném světle svíček pozoroval ženu modlící se u dětské postýlky. Pochopil, že potřebuje pomoc. Když dokončila svou modlitbu zeptal se jí, zda opravdu myslí, že ji Bůh vyslyší. A chtěl vědět něco o dítěti v postýlce.
Žena se smutně usmála. Dítě v postýlce je její malý synek, odpověděla. Trpí vzácnou formou rakoviny. Jistý doktor Mark se na ni specializuje. Ten by ho dokázal vyléčit, jenomže ona na to nemá peníze. Zbývají jí jenom modlitby. Zatím ji Bůh nevyslyšel, ale ona pevně věří v jeho pomoc.

Mark byl naprosto ohromený. Chtěl promluvit, ale nedokázal to a nakonec se rozplakal. Hlavou mu běžely myšlenky na celý dnešní den, na všechny ty náhody, které ho zavedly právě sem. "Bůh je veliký", pomyslel si. Všechno se to stalo proto, abych dokázal opustit svůj materiální svět a pomohl lidem, kteří nemají nic než modlitbu.

Mys pokoje

28. září 2017 v 12:20 | převzato z http://www.vira.cz

Sestřička v hábitu u Zdi nářku nemůže být nenápadná. Účastnila jsem se mírového pochodu, který končil u Zdi nářků, kde byl prostor k modlitbě. Akce byla velmi úspěšná a sešlo se na ní mnoho lidí. Jen kolem mě se vytvořilo podivně prázdné místo. Můj řeholní hábit byl jako "skvrna" v židovském moři. Jedna paní se ke mně nicméně přiblížila. "Víte, já mám sestřičky ráda," řekla anglicky. A vyprávěla mi, jak měla v Haifě těsně před porodem svého prvního dítěte na výběr mezi dvěma porodnicemi: izraelskou a křesťanskou, vedenou řeholnicemi. Po chvilce váhání se rozhodla pro porodnici izraelskou. Porod proběhl špatně a dítě zemřelo.

Když se blíží porod druhého dítěte, rozhodla se pro druhou porodnici. Také tam se porod zkomplikoval a lékaři se začínali obávat nejhoršího. Sestra, která o ni pečovala, se v tu chvíli omluvila: "Musím odejít, ale budu se za vás a vaše dítě modlit." Nakonec bylo dítě zachráněno. "Vím, že to bylo díky modlitbě té sestry," dodává paní.
Těch pár slov, která jsme spolu promluvily, jako by zrušilo strach z jinakosti - lidé se přiblížili a zaplnili prázdný prostor kolem mě. Obepluli jsme další nepřekonatelný mys, překážku, která zůstává lidským očím často skrytá.

Někdy si říkám, není-li naše modlitba ještě "cennější", když se modlíme za někoho neznámého. Čas od času, když si přečtu nějaký časopis určený široké veřejnosti, pomodlím se za někoho, o kom se tam píše. Nedávno jsem dvakrát četla, že belgický herec Benedikt Poelvoorde prochází "existenciální krizí". Dojalo mě, že známý herec dokáže s prostotou a pokorou říct: "Víte, nemám se dobře." Nebo například Madonna. Když před několika lety vyšel klip, ve kterém objímala kněze, vyslechla jsem mnoho kritik na její adresu … ale koho napadlo se za ni pomodlit? Jistě že to je šokující. Ale v dnešním světě se člověk musí hodně snažit a chce-li prodat svoje zboží nebo sebe sama, je třeba šokovat. Musela jsem se skutečně pousmát, že pojmenovala svou dceru Lourdes. Možná je to naivní, ale věřím, že u Pána není nic nemožné, nemyslíte?

A což kdyby naše modlitba za lidi jiného vyznání měla ještě větší vliv? Modlili jste se už někdy za ajatolláha? Modlili jste se někdy s láskou a vírou za někoho, kdo je jiný než vy, koho si nevážíte, kdo vás znechucuje nebo šokuje? Není právě tohle ta nejkřesťanštější modlitba? Když se modlíte za ty, kteří vás milují, co děláte zvláštního? Copak to nedělají také pohané? Ježíš nás zve k tomuto:
Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. (Mt 5,44-45)
Naprosto s vámi souhlasím. Je to přehnané. Ale právě tak se učíme, co je to láska. Omlouvám se, měla bych napsat Láska s velkým L. Abychom se naučili po ní toužit a žít ji, potřebujeme se každý den modlit, jakkoliv je naše snaha ubohá a neobratná.

Pán překonává všechny naše nevěrnosti a vede nás, abychom, aniž pořádně víme jak, rostli v Něm. Jednoho dne, aniž bychom si toho vůbec všimli, se budeme modlit za někoho, kdo nás štve, a žehnat kolemjdoucím. Všechna naše posuzování a rozškatulkování druhých postupně zmizí, protože v nás bude přebývat Kristus.
Obdivuji tu řeholnici, zdravotní sestru v Izraeli, která si dovolila opustit ženu při těžkém porodu. Dovolila si spolehnout se na modlitbu a změnila pohled této ženy na své spolusestry. Jak je modlitba krásná… Jak budeme v nebi překvapeni, až uvidíme milosti, které jsme dostali od lidí, jež ani neznáme. Jak budeme asi šťastni, až uvidíme, jak Boží Láska vyslyšela všechny naše modlitby. Copak by nás Ježíš prosil o modlitbu, kdyby ji nechtěl vyslyšet?

Modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého! (Jak 5,16)

( úryvek z knihy: Sestra Marie od Navštívení - Krásný žebrák )

Nevěstka

12. září 2017 v 8:31 | Sestra Marie od Navštívení

Milosrdenství Boží

Namur. Projíždím Belgií a jdu se svými mladými spolubratry na mši komunity Blahoslavenství v centru města. Mám radost ze setkání s přáteli a s celou komunitou. Mše byla prostá, ale hluboká. Bratři mě pozvali na večeři, takže odcházíme společně.
Cestou zpět míjíme policejní komisařství. O jeho zeď se opírá žena v minisukni a přiléhavém tričku. Její odbarvené vlasy, vysoké kozačky a vyzývavý postoj hovoří za vše. Když se ale na ni podívám, všimnu si, že veselo jí asi zrovna moc není. Vlastně pláče. Bratr vedle zašeptá: "Je to prostitutka."

Dojdu k ní a řeknu:"Nevím nic o Tvém životě, ale je pravda, že někdy je život opravdu tvrdý a člověk prožívá hodně bolesti. Zažíváme dost zklamání a hořkosti, taky to znám. Můj život se změnil, když jsem přijala Kristův pohled na sebe samu. Podíval se na mě jako nikdo nikdy předtím a v Jeho pohledu bylo tolik lásky a něžnosti… Ten pohled viděl mnohem hlouběji, než bych sebe sama dokázala vidět já. Díval se s láskou, zatímco já byla zaslepená vším tím, za co jsem se styděla. Někde hluboko uvnitř nás je místo, kde se cítíme nesmírně osamělí, ale právě on jediný tam může být s námi, dotknout se nás, přebývat v našem nitru, utěšit nás. Souhlasíš s tím, abych se za Tebe pomodlila?"

V tu chvíli zvedla oči, které měla celou dobu sklopené k zemi. Viděla jsem v nich překvapení a údiv nad tím, co jsem říkala, a snad jsem zahlédla v jejích očích také jiskřičku naděje. Poté sklopila hlavu na znamení souhlasu. Postupně jsme v modlitbě sestupovaly do hloubky našich srdcí, do toho tajemného místa, kde přebývá Bůh. Její napjaté svaly se uvolnily a kolem nás se rozlil tichý pokoj. Bratři mezitím odešli, a tak jsme zůstaly samy. Rozloučily jsme se mlčky a se vzájemným respektem. Už jsem ji nikdy neviděla. Nebyla to prostitutka. Byla to plačící žena.

Kdyby jen věděla, že to byla právě bývalá prostitutka, která viděla vzkříšeného Ježíše dříve než apoštolové! Jistě - biblisté vám řeknou, že je to jen legenda, protože to v evangeliích není řečeno přímo, ale je to stále možný způsob čtení tohoto textu, který je velice obohacující. Kdyby věděla, že Ježíš neodsoudil ženu přistiženou in flagranti. Řekl: "Kdo nezhřešil, ať první hodí kamenem" (Jan 8,7). Za tohle Krista opravdu miluji. Představte si na chvíli, že by se celá vaše čtvrť a všechny noviny dozvěděly o něčem, za co se opravdu hodně stydíte, a ten jediný, kdo vás může soudit, protože On je Bůh, se na vás zadívá s láskou. On to chápe, zná vaše nitro, ví o zklamáních, která jste zažili, o všech ranách pod pás, zná celý váš život, i to, jak jste se dostali až sem. Jeho pohled je plný důvěry: Věřím Ti, vím, že dokážeš mnohem víc, jsi krásná, máš hodnotu v mých očích, má holubice, má nevěsto, moje milovaná.

Zkusili jste někdy vzít ta slova vážně tak, jako by byla určena právě vám? Boží odpuštění je nejkrásnější dar, mnohem krásnější než všechny dárky. Odevzdáte plné odpadkové koše a dostanete drahokamy - to je skutečná otcovská láska, nebo ne? Dobře, ale co dál? Je pravda, že člověk potřebuje čas, aby odpuštění přijal, protože jedna věc je odpuštění přijmout a něco docela jiného je odpustit sám sobě. Jen takto však můžeme odpuštění skutečně přijmout z hloubi srdce. A jak říkala svatá Terezička - časem nezůstane po hříchu už ani stopy.

Byla jsem trochu zklamaná, že žádný z mých mladých spolubratrů a ani kněz, který tam byl s námi, se nešel se mnou za tu plačící ženu pomodlit. Zrovna jsme přijali Krista v Eucharistii. Stejného Ježíše, který se před dvěma tisíci lety zastavil, když viděl úzkost ženy-cizoložnice. Toho, který se nebál poprosit Samařanku, aby mu dala napít. Jak často se necháme zastavit rozpaky, strachem, zbabělostí... Kdy začneme Eucharistii žít opravdu konkrétně? Kdy konečně necháme Ježíše žít náš život? "Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus"(Gal 2,20). Myslíte, že Ježíš by dokázal jít kolem plačící ženy a nezastavit se?

Kdysi se taková plačící prostitutka skláněla u Ježíšových nohou. Dokonce mu je osušila svými vlasy. Muž sedící naproti němu byl pohoršen, neviděl nic víc než prostitutku a říkal si: …kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena… A Ježíš mu odpověděl:
Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbil jsi mě (na pozdrav), ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazal jsi mi olejem hlavu, ona však mi (drahocenným) olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mi nyní prokazuje tolik lásky. (Lk 7,44-47)

"Amen, pravím vám: celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království" (Mt 21,31). To je moje naděje. Nejde o to stát se prostitutkou, ale být ochoten změnit svůj život tak jako ona. Síla hříšníků je v tom, že nemají co ztratit.
První osoba kanonizovaná samotným Ježíšem byl "kající lotr", skutečný zločinec. Když propadám beznaději nad svými slabostmi a donekonečna se opakujícími hříchy, tak mně osobně velmi pomáhá rozjímat o kajícím lotru: "Amen, pravím ti: dnes budeš se mnou v ráji" (Lk 23,43). Velmi bych si přála, aby tato slova stále znovu zaznívala v srdci naší Církve a v srdcích nás všech. Chtěla bych, aby tato naděje znovu vytryskla v našich duších!
"I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, vybílí se jako sníh." (Iz 1,18)

( úryvek z knihy: Sestra Marie od Navštívení - Krásný žebrák )
Převzato z webu http://www.vira.cz )

Jarní tulipán v zamrzlé půdě

6. září 2017 v 7:35 | Gary Chapman


Když mi bylo jednadvacet let, provdala jsem se za Jacka, svého nejlepšího kamaráda. Znali jsme se z vysoké školy. Líbil se mi jeho smysl pro humor. Jack byl vtipný a uvolněný. Zvolili ho klaunem třídy. Denně mě dokázal rozesmát - byl v tom mistr. Rovněž mi připadal spolehlivý a věrný. Na těchto dvou vlastnostech mi velmi záleželo, protože sama pocházím z rozvrácené rodiny. Domnívala jsem se, že láska k Jackovi mi vydrží navěky. Byli jsme ale mladí a naše láska spočívala na nerealistických očekáváních. Jeden od druhého jsme čekali více, než jsme mohli dát.

Když jsme spolu byli již sedm let, všimla jsem si, že osobnost mého muže se mění. Už to nebyl sebevědomý a okouzlující muž. Byl stále nešťastnější. Stával se pro mě cizím člověkem, s nímž nebylo lehké vyjít. Jak se měnil, vytrácela se i má láska k němu. Nedlouho předtím jsme se přestěhovali z Kalifornie zpět do města, kde jsme studovali - do Spokane ve státu Washington. Tam jsme se chystali založit rodinu a vychovávat děti. Jack sice neměl zaměstnání, ale měli jsme úspory na několik týdnů a doufali jsme, že během této doby práci sežene. V tom jsme se ale mýlili. "Nastudoval jste toho moc," říkal mu jeden potenciální zaměstnavatel po druhém, když zjistil, že Jack má dva tituly - z psychologie a z teologie.

Jack nenašel místo, na kterém by mohl uplatnit svou akademickou odbornost. Zaměstnavatelé dělnických profesí ho také nechtěli přijmout, protože se obávali, že odejde, jakmile se mu naskytne vhodnější příležitost. Jackovi se zavíraly jedny dveře za druhými a on sám se začal uzavírat do sebe. Neklidně chodil po domě a na nikoho z nás nepromluvil. Když ho naše tříletá dcera prosila: "Tati, pojď si se mnou hrát," odsekl jí: "Neruš mě, přemýšlím." Dcerka jeho chování nechápala. Vždyť dříve si s ní hrával rád! Když jsem mu řekla: "Nechceš si popovídat o tom, co tě trápí?", odbyl mě slovy: "Mě nic netrápí" nebo "Ne, nechci o ničem mluvit". Když jsem navrhla, že bychom mohli podniknout něco společně jako rodina, třeba zajít si do parku na piknik, odpověděl: "Mně se moc nechce…, jděte sami." ....................

10 příběhů o tom, jak náhoda převrátila lidský život vzhůru nohama

27. srpna 2017 v 0:44 | https://www.pronaladu.cz



Balzac prohlásil, že tím největším romanopiscem je náhoda. Našli jsme v širém světě internetu deset příběhů lidí, jejichž život se kardinálně změnil díky jednomu jedinému náhodnému činu.

Je mi třicet, jsem majitelem hospůdky. Do práce jezdím metrem. Jsem dost udělaný, zkrátka velký silný chlap. Jednou jsem vycházel z vagónu a všiml si holky s batohem, která se nedokázala vlastními silami protáhnout davem. Rozhodl jsem se
jí pomoct - popadl jsem ji za kapuci a šel jsem vedle ní. Ráno koukám, hledá mě očima ve vagónu. A tak jsme spolu jezdili dva měsíce a já ji vždycky držel za kapucu a vyvedl ven.
Nechala mě poslouchat svojí muziku, chovala se mile a skromně. Sympaťačka prostě. Začal jsem litovat, že je jí nějakých patnáct let. Jednoho dne však vyšlo najevo, že nejezdí do školy, jak jsem si myslel, ale do práce! Dělala na sociální správě a bylo jí pětadvacet! Takže jsem dva měsíce vodil za kapucu ouřadu :). A byl by to pro mě fakt nejhorší propadák za těch třicet let, kdyby byla nesouhlasila jít se mnou na kafe.

Co jsem se dozvěděl. Když jsem chodil do čtvrté třídy, nosily se před letními prázdninami do školy učitelům kytky. Naši mi taky dali obrovskou a drahou kytici. Jenže naši učitelé nebyli dobří, byli to nespravedliví a zlí tvrďáci. Dal jsem tu kytku té, která si to opravdu zasloužila: uklízečce. V příštím školním roce už ale ve škole nebyla… A teď si představte, že za devět let na to mi jeden kámoš řekl, že to byla jeho sousedka! Odešla tenkrát ze školy a riskla otevřít si svůj podnik. A dařilo se jí. Inspiroval a odvahu jí prý dodal ten pugét ode mě. Pravila, že jsem jí dal naději…

Dvojí neoholený osud. Podařilo se mi zlomit si v koupelně nadvakrát nohu. Na chirurgii mě vezli v babiččině blůze, s jednou neoholenou nohou a samozřejmě nenamalovanou. Potkala jsem tam svůj osud. Mládence se zlomenou rukou a napůl oholenou bradou. Už jsme spolu pět let.

Jednou v noci mě vzbudilo, jak něco v hale spadlo. Byla to knížka. Spadla z poličky a otevřela se na stránce s nadpisem «Jak zhubnout». Tak to jsem se zamyslela.

Jednou jsem šla s kamarádkou do klubu, sedíme u baru, vtom přijde kluk a říká: «Pojeď se mnou, ukážu ti mývala». Už dřív mě kluci všelijak balili, ale mýval..? Bylo to tak hloupé, že jsem porušila zásady a jela. Přijeli jsme, on odemkl a - chodbou k němu běžel opravdický mýval! Už rok bydlíme spolu: ten mladík, já a mýval Haryk.

Jela jsem autobusem na zkoušku a najednou slyším vnitřní hlas: «Vystup na příští stanici, jdi do kavárny a udělej tam most». V životě se mi nic podobného nestalo, nejdřív jsem se lekla a pak jsem si řekla, že to je nějaká blbost. Jela jsem na zkoušku! Autobus zpomaloval a mě něco prostě vystrčilo ven. Dobře, řekl jsem si. Šla jsem do té kavárny a na kousku volného místa udělala most. Slyším, jak na mě volá nějaký mladík, honem jsem se sebrala a šla pryč. Připadala jsem si jako blázen. A ten kluk běžel pořád za mnou a volal! Dohnal mě a ptal se, proč jsem tam ten most dělala. Povídám po pravdě, že to zkrátka nevím. A on se najednou málem rozbrečel. Před měsícem se mu zabili rodiče a bratr v autě. Nedokázal se s tím vyrovnat a chtěl se zabít. Seděl v té kavárně a říkal si v duchu: «Pane bože, jestli jsi, dej mi nějaké znamení, co mám dělat». A vtom jsem přišla já.

Snil jsem o Berlíně a rok jsem usilovně šetřil na cestu. Poslední večer jsem šel kolem holičství a řekl si, že se nechám na tu cestu pořádně ostříhat. Byl tam mladý muž a navrhl, že mi udělá fakt dobrý účes, pokud se mu svěřím do rukou. Souhlasil jsem. Hrál si s tím hodinu a vyrobil mi na hlavě něco fakt stylového, co jsem si předtím netroufal chtít. Líbilo se mi to. Šel jsem si k tomu koupit stylové tričko. Cestou domů jsem šel kolem fitka a najednou mě napadlo, že bych si měl trochu vylepšit postavu, než vůbec někam pojedu. Půl roku jsem makal jako blázen. Asi tu změnu bylo znát, protože si mě konečně všimla jedna bezva holka. V práci mě povýšili a najednou jsem měl víc peněz. Koupil jsem si auto a s tou holkou jsme se sestěhovali k sobě. Klapalo nám to a začali jsme zvažovat i svatbu. A v práci mi nabídli - novou pozici v Berlíně.

Před pěti lety se mi na balkóně převrhla láhev z vodou a polila nějakou dívku, která šla dole. Včera jsem se dozvěděl, že před pěti lety šla moje žena (seznámili jsme se před třemi lety) na rande, na kterém ji její partner chtěl požádat o ruku. Jenomže nějaký cvok ji polil z balkónu vodou a ona nechtěla jít na rande celá mokrá. Ten její mládenec se urazil a nakonec se rozešli. Takže před pěti lety jsem své nynější ženě překazil svatbu! Jsem na sebe opravdu pyšný.

Na vysoké se mi strašně líbil jeden kluk. Pořád jsem o něm snila a představovala si, jak spolu chodíme a všechen čas trávíme spolu, jak spolu bydlíme a jsme šťastní. Došlo to tak daleko, že jsem si poněkud popletla snění s realitou. Po prázdninách, když jsem ho uviděla, jsem k němu přišla, políbila ho a pronesla: "Mě se tak stýskalo!" Probral mě jeho ohromený výraz, uvědomila jsem si, jaká jsem husa, omluvila se a utíkala pryč. Dohnal mě, řekl, že sice neví, co to mělo znamenat, ale nemá nic proti pokračování…

Je mi pětatřicet. V práci dělám šéfa a v životě jsem byl za poustevníka. Nemám žádné kamarády, ale mám jeden neměnný zvyk: chodím do jedné hospody, kde si sednu až na úplný konec barpultu a dávám si guinesse.
Jednou jsem tam zase seděl a najednou mi někdo zezadu zakryl oči a laškovně pronesl: «Hádej, kdo to je?» Slečna, co to udělala, rychle poznala, že se spletla, omluvila se a šla na druhý konec sálu. Byla taková mladá a štíhlá a měla oči černé jako dva korálky. Připadala mi jiná než ostatní holky. Celý večer tam na někoho čekala, evidentně marně. Nedokázal jsem na nic myslet a pivo už mi nechutnalo. Jako blázen jsem vymýšlel, jak se s ní dát do řeči, ale nic mě nenapadalo. Pak zavírali, musel jsem jít. Když jsem vyšel, lilo. Ona stála pod takovou stříškou a klepala se zimou. Nabídl jsem se, že ji hodím domů. Celou cestu něco povídala a já blázen jsem si zapomněl říct o telefon. Když jsem za týden přišel do té své hospody, seděla na mém místě. Zakryl jsem jí zezadu rukama oči a řekl: «Hádej, kdo to je?» Začala se smát a řekla: «Bála jsem se, že snad už nikdy nepřijdeš!»

Artista

15. srpna 2017 v 11:51 | Sonja Bachlová

Jakkoli mohou slova přinášet útěchu a jakkoli může být solidarita blízkých s nemocným blahodárná, jemu jde o něco jiného - snaží se za každou cenu vymanit z této situace, osvobodit se od bolesti a strachu. Chce být zdráv. Pokud choroba trvá déle, člověk přichází snadno o důvěru. Na její místo se vplíží bezradnost a rezignace.
Přesně v takovém rozpoložení mě zasáhl příběh, který vám budu nyní vyprávět.

Provazolezec balancuje vysoko na laně. Bez záchranné sítě a přinejmenším deset metrů vysoko nad tvrdou zemí před sebou tlačí trakař. Zezdola vypadá tak maličký, tak vysoko nahoře a s tím trakařem působí trochu legračně. Usmívá se. Dav pod ním ale hledí napjatě vzhůru. Krok za krokem pokračuje artista po své uzounké cestičce kupředu až ke druhému konci lana. Zaburácí mohutný aplaus. Lano se trochu pohupuje. Provazochodec se vzápětí vydává na zpáteční cestu a znovu dospěje v pořádku k cíli. Diváci propukají v nadšení. "Přídavek!"

Artista dává znamení a dav umlká. "Kdo z vás jde se mnou?" zeptá se. "Koho z vás bych mohl převézt po laně v kolečku?" - Samozřejmě ticho jako v hrobě. Který šílenec by se odvážil takového kousku? - "Já pojedu," ozve se najednou z úst malého chlapečka. A užuž kluk šplhá nahoru a uvelebuje se v trakaři. Jízda začíná: nejprve jedním směrem, potom nazpátek. Když klučina vyleze na plošince z kolečka, sklízí nekonečné ovace. Všichni se k němu vrhají z otázkou: "Jak jsi to dokázal? Jak ses mohl odvážit něčeho takového?"
A dítě s naprostou samozřejmostí odpoví: "A co má být? Vždyť ten tam nahoře je můj táta!"

Ať už nám život uštědří sebevíc takových pochodů po laně, bude nám k užitku připomínat si, že nás pevně drží náš nebeský Otec, ať si je lano jakkoli tenké, takže se nemůžeme zřítit do prázdna, i kdyby nám přece jen uklouzla noha.


( úryvek z knihy: Sonja Bachlová - Příběhy nejen pro nemocné )
převzato z http://www.vira.cz

Prodavač balonků

10. července 2017 v 21:24 | José Carlos Bermejo


Kdysi probíhala v jedné vsi slavnost. Všichni obyvatelé odložili práci a každodenní starosti a shromáždili se na hlavním náměstí, kde stály atrakce a stánky se vším možným, co si jen lze představit.
Z těchto lidových veselic měly největší radost děti. Přijel cirkus s klauny a provazochodci, cvičenými zvířaty a krotiteli, kteří je dokázali přimět ke skokům a přemetům. Všemožní prodavači nabízeli dětem pamlsky a hračky, aby utratily peníze, které dostaly od rodičů a kmotrů.

Byl tu také prodavač balonků všech druhů a barev. Balonky byly různé, ale každý z nich představoval nějaké známé či zvláštní zvíře. Velké, malé, neobvyklé - všechny balonky byly originální a žádný se druhému nepodobal. Přesto se na ně jen málo lidí přišlo podívat, a ještě méně lidí si nějaký balonek koupilo.
Prodavač balonků byl však vynikající obchodník. A tak v okamžiku, kdy se všichni bavili a zvědavě po všem pokukovali, udělal něco neobvyklého. Uchopil jeden z nejlepších balonků a pustil jej. Protože byl naplněn lehkým plynem, začal rychle stoupat a zanedlouho se ocitl nad náměstím. Obloha byla jasná a zářící ranní slunce osvěcovalo balonek, který stoupal stále výše, hnán na západ mírným ranním vánkem. První dítě, které jej spatřilo, na něj ukázalo prstem a vykřiklo:
"Podívej, mami, balonek!"

Okamžitě se přidaly další děti. Mezitím však prodavač vypustil další balonek jiné barvy a mnohem větší. Lidé nevěnovali pozornost ničemu jinému než tomu prostému a velkolepému představení, kdy jeden balonek stoupal za druhým vzhůru k nebi.
Na závěr prodavač vypustil další dva balonky těch nejkrásnějších barev, které k sobě byly přivázané. Ihned ho obklopila skupina dětí, které se hlasitě překřikovaly a dožadovaly se na svých rodičích balonků vznášejících se k nebi. Přestože vypustil zdarma některé velmi krásné balonky, lidé stáli i o ty zbývající, a těch bylo mnoho. Prodavač měl totiž skutečně balonky všech druhů, velikostí a barev. Za chvíli se kolem procházely houfy dětí s balonky. Jedno z nich napodobilo to, co vidělo a pustilo balonek na svobodu.

Nedaleko stálo černé dítě, které smutně a se slzami v očích všechno pozorovalo. Zdálo se, jako by se ho zmocnila hluboká úzkost. Prodavač, který byl dobrý člověk, si chlapce všiml, zavolal na něj a nabídl mu balonek. Chlapec zavrtěl hlavou a odmítl balonek přijmout.
"Daruji ti ho, chlapče," řekl muž laskavě a naléhal, aby si balonek vzal.
Ale černý chlapec s krátkými kadeřavými vlasy a smutnýma očima znovu gestem nabídku odmítl. Muž se chlapce překvapeně zeptal, co jej rozesmutnilo. A černoušek odpověděl formou otázky:
"Pane, jestliže vypustíte tamten černý balonek, vystoupí stejně vysoko jako ostatní barevné balonky?"
Prodavač všechno rázem pochopil. Uchopil černý balonek, který si dosud nikdo nekoupil, odvázal ho a dal jej chlapci. Řekl:
"Vyzkoušej to sám. Vypusť ho a uvidíš, že tvůj balonek vystoupá stejně jako ostatní."
Chlapec s úzkostí a zároveň s nadějí vypustil balonek, který dostal. Jeho radost byla nezměrná, když viděl, že jeho balonek hbitě stoupá stejně jako ostatní balonky; začal tančit, tleskat a smát se z čisté radosti a štěstí.
Prodavač se mu podíval do očí, pohladil ho po kadeřavých vlasech a řekl:
"Podívej, chlapče, balonek stoupá vzhůru ne díky barvě nebo tomu, jak vypadá, ale díky tomu, co má uvnitř."

- Snad i já chápu, co znamená "stoupat vzhůru", vzhledem ke každému člověku nebo k barvě jeho pleti…
- Skutečně věřím, že to, co je potřebné a důležité pro "výstup vzhůru", se skrývá uvnitř?
- Uvažuji o důstojnosti lidské bytosti bez ohledu na barvu pleti…

( úryvek z knihy: José Carlos Bermejo - Další příběhy pro uzdravení duše )
Převzato z http://www.vira.cz

Jak jsi jen mohl

9. července 2017 v 8:14 | Jim Willis / převzato z facebooku


Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval si mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal ses: "Jak jsi mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a poškrábal na bříšku.

Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře
a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když si měl zlomené srdce a byl zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.

Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mou srst a tahali se za ní nahoru na své vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno okolo nich a jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty
jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano"
a změníš téma..............

Tři příhody z Oddělení dětské neurologie

20. června 2017 v 16:31 | http://www.lekorice.com


Co budeme dělat?
Když jsem přišla na oddělení, pozorovala jsem holčičku, asi 5letou, která za mnou všude chodila. Šla jsem k ní a vyčetla z náramku na ruce, že se jmenuje Natálka. Byla celá v růžovém, blonďaté dlouhé vlásky s růžovými mašlemi. No vypadala jako andílek. Vzala jsem ji za ruku a ptám se: "Tak Natálko, co budeme dělat?"
Natálka se rozzářila, chvíli přemýšlela a pak řekla: "Budeme se radovat."
Uvědomila jsem si, co je v této holčičce radosti a štěstí, které rozdává kolem sebe, přestože sama je tak nemocná. A nyní doma, když někdo řekne: "co budeme dělat," vždy si vzpomenu na Natálku a řeknu: "Budeme se radovat!"
Natálko, přeji ti, aby ses uzdravila a byla stále tak šťastná.

Junák
Jela jsem autobusem a seděla proti asi 7letému chlapci. Stále se na mne díval a pak se zeptal, kam jedu. Řekla jsem mu, že by to určitě neuhádl. Když jsem mu pověděla, že si jdu hrát do nemocnice s dětmi, aby jim tam nebylo smutno a neplakaly, nevěřícně se na mne podíval a pak vyndal z tašky sáček bonbónů. Řekl, abych je dala dětem, že je mu jich moc líto. Ptala jsem se, kam jede on a že prý na schůzku do Junáka. Navrhla jsem mu, aby řekl vedoucímu, jaký udělal dobrý skutek, že ho jistě pochválí. Kéž by bylo takových dětí, které nemyslí pouze na sebe, ale i na druhé, více.

Auto
Zavolala mi děvčata z Lékořice, že se jim ozvala sestřička z interny, že je tam starší pán, který stále nespí a je neklidný a jestli by za ním nemohl někdo přijít. Tak jsem tam po obědě šla.
Přišla jsem do pokoje, kde tři pánové spali a čtvrtý seděl na posteli a stále se kýval. Poznala jsem, že je nervově nemocný. Představila jsem se mu a pán místo pozdravu řekl "auto". To se opakovalo stále, ať jsem řekla cokoliv. Tak jsem vzala jeho ruku, střídavě silně tiskla a povolovala. Druhou jsem mu hladila vlasy a záda. Za chvíli se zklidnil. Položila jsem ho na záda a dále na něj monotónním hlasem mluvila a hladila ho. Za chvíli usnul. Sestřičkám jsem tedy řekla, že jdu domů a že pán už spí. Divily se, jak jsem to dokázala.
Prostě pohlazení a láska dělají zázraky.

(Marie Čížková - dobrovolnické centrum Lékořice, Thomayerova nemocnice Praha)

Zákazníci v této kavárně zaplatí za pět káv, ale vypijí jen dvě. Víte proč?

28. května 2017 v 10:20 | http://navodynapady.cz


Tento příběh se zrodil v Neapoli, v Itálii a postupně se rozšířil po celém světě. Říká se, že tento zvyk se zrodil těsně po válce, kdy muži přišli o všechno a nemohli si dovolit ani jen šálek černé kávy. Gentlemani tedy platili za dvě, přičemž jednu vypili a jedna byla navíc. Zajímavý projekt, který se již rozběhl v 21 zemích. Příběh jste již možná zachytili, odehrává se v kavárně.
Vešli jsme do malé kavárny, objednali si a sedli ke stolu. Po nás vstoupili do kavárny dva další lidé a také si objednali: "Pět káv prosím vás, dvě pro nás a tři navíc." Zaplatili těch pět káv, vypili své dvě a odešli. Nedalo mi to a zeptal jsem se číšníka: "Proč platili ty tři kávy navíc?" Číšník mi říká: "Počkejte a uvidíte." Pak do kavárny vstoupili ještě další lidé. Dvě ženy, které si objednali dvě kávy a zaplatili normální za dvě kávy. Po čase přišli tři advokáti a vyžádali si sedm káv: "Tři pro nás a čtyři navíc." Zaplatili za sedm, vypili tři a odešli. Později přišel další mladík, zaplatil za dvě kávy, i když vypil pouze jednu.My jsme seděli, povídali se a dívali přes dveře na terasu, která byla zalitá sluncem. Najednou se ve dveřích objevil otrhané oblečený pán, přistoupil k baru a tichým hlasem se zeptal: "Mate nějakou kávu navíc?" Je to jednoduché. Lidé platí za kávu navíc, protože pro někoho je to přepych, který si nemůže dovolit. Tento příběh vyprávěl Tonino Guerra od Federica Felliniho a Vittoria De Sica. Pokud jste někdy byli v Itálii, tak určitě víte, že pro ně je pití kávy jako náboženství a berou to tak, že každý jeden člověk má právo vypít si svůj šálek kávy. Proto lze také vznikl tento krásný příběh. A co vy? Zaplatili byste za kávu navíc?

Světlo, které nás spojuje

25. května 2017 v 8:39 | Marianne Williamson - z knihy Kouzelná Láska


Drahý Bože,

modlívala jsem se k tobě, protože jsem byla osamělá, ale pak jsi přišel Ty, a já už osamělá nebyla.
Pak jsem se modlila, abys mě učinil lepší, a Ty jsi přišel a uzdravil mé srdce.
Teď tě prosím, drahý Bože,o vznešené poslání. Kéž bych mohla prospět životu jiného člověka
tím nejhlubším, nejposvátnějším a nejláskyplnějším způsobem,abychom ti mohli společně sloužit.
Kéž bych pomohla svému milovanému, aby se k Tobě přiblížil, kéž by mi můj milovaný pomohl,
abych se k Tobě přiblížila.
Kéž bych se těšila ze svého partnera a kéž by se on těšil ze mě, aby Tvé světlo, které nás spojuje,
mohlo rozzářit celý svět.

Děkuji ti, Bože. Amen.




Tonino Guerra – jen pár slovy…

20. května 2017 v 20:08 | Tonino Guerra


Šachová partie
Angličan a Ruska se seznámili na Capri. Prožili krátkou bouřlivou známost. Pak se Angličan vrátil do Londýna a Ruska do nekonečných ruských dálav. Dohodli se, že ve svém vztahu budou pokračovat alespoň korespondenčním šachem. Čas od času dorazil z Ruska dopis s dalším tahem a čas od času přicházel dopis se znaky šachové notace do Ruska. Angličan se zatím oženil, měl tři děti. Taky Ruska se šťastně provdala. Jejich šachová partie trvala dvacet let. Jeden dopis za pět nebo šest měsíců. Pak do Anglie přišla obálka obsahující záludný tah koněm. Angličan přišel o královnu… a pochopil, že tenhle tah vymyslel někdo jiný, kdo mu tak sděluje, že jeho vzdálená láska zemřela.

Láska
Manželství jsou dnes krátkodobá. Bývalí zamilovaní se tak zbavují možnosti velikého objevu - jak krásné je držet se za ruce a jít spolu vstříc smrti. Mnoho lidí si myslí, že nový vztah jim přinese silnější dojmy. Ale tak to není. Nejsilnější cit na Zemi vzniká, když "amare" (milovat) přerůstá v "voler bene" - mít rád, doslova "chtít dobře" pro toho druhého. Na světě není nic důležitějšího než tohle voler bene. Přichází až se společně prožitými roky; pokud ty roky neodnesly vzájemnou důvěru. Ztráta tak dlouhého spojení je tragičtější než ztráta lásky, tím spíš pak než ztráta fyzického potěšení. Ztráta "voler bene" znamená skutečnou, hlubokou samotu, absolutní prázdnotu. Měl jsem štěstí prožívat "voler bene". Bude mi devadesát a vedle mě je Lora - má žena, kterou jsem před více než třiceti lety našel v Rusku.

O dokonalosti
Nic není horší než dokonalost a nic není sladší než vzduch, ta lehoučká věc kolem naší hlavy, která často zprůzrační, když se na nás zeširoka usměje žena.
Můj nábytek vyjadřuje grácii toho, kdo nezvládá linie dokonale.

Pruhovaný pokoj
Ten člověk se bál lidí, kteří by mohli zaťukat na jeho dveře nebo mu zavolat telefonem, i těch, kteří by ho mohli vidět z oken protějšího domu. Proto si nechal vymalovat pokoj na pruhovano. Šedé pruhy se střídaly s bílými, stejně jako na jeho pracovním plášti. Když se na schodech ozvaly podezřelé kroky, vrhl se po plášti, oblékl si ho a ztichl, přitisknutý těsně ke zdi. Jednou ho jeho žena při návratu domů nemohla najít. Volala na něj. Splynul se zdí tak dokonale, že pokoj vypadal prázdný.

Fotografie
Jednou večer jel tramvají. Náhle ucítil, že se někdo dotkl jeho ruky. Mladý voják ho jako staršího člověka pouštěl sednout. Zrozpačitěl a posadil se. Něco takového se mu přihodilo poprvé. Obrátil se k oknu, za kterým nebylo vidět nic než noční tmu a náhle pocítil všechnu tíhu svých let. Od toho večera se zamykal ve svých čtyřech stěnách, ale to mu v jeho smutku nepomohlo. Jednou ráno dostal dopis ze vzdáleného města. Otevřel ho a našel fotografii staré nahé ženy. Bez jakéhokoli podpisu nebo vysvětlení.
Nasadil si brýle a ve zvrásněné tváři našel známé rysy: byla to jediná žena, kterou v životě doopravdy miloval. Protože znal její ušlechtilost, pochopil hned, co mu chce říci.
Domyslela si jeho trápení a neostýchala se předvést mu svou zestárlou nahotu, aby ho přesvědčila, že city jsou silnější než tělo...........................

Čarovné moře

13. května 2017 v 10:38 | Marianne Williamson - z knihy Kouzelná Láska


Miluji moře, modré a zelené, mokré a chladivé. Kdybych si musela vybrat mezi mořem a tebou,
vybrala bych si tebe, ale se smutkem v srdci. Nejšťastnější jsem, když spolu plaveme, když si
nasadím na hlavu korunu a stříkám ti vodu do obličeje, když tě vidím, jak se směješ, a předstíráš,
že jsem malá holka. miluji ten výraz na tvé tváři, když si uvědomíš, že jí nejsem ... já vím, já vím,
vždycky se ptají: " Kdo vlastně přesně jsi?"
Jen se rozesměji a pak se potopím do hloubky a hledám na dně oceánu další perly.
Přinesu ti je, má lásko, Vždy ti je budu nosit.

Vím, že se uzdravíš, ale musíš za to bojovat

13. května 2017 v 10:31 | Lorna Byrne


Jednou mě někdo telefonicky poprosil, jestli bych se mohla podívat na mladíka, který je postižen po automobilové nehodě. Když jsem toho dopoledne, na němž jsme se dohodli, uslyšela, jak před brankou
zastavuje auto, okamžitě jsem vyšla ven a otevřela dveře. Uviděla jsem mladíka něco přes dvacet, kterého
na invalidním vozíku vezou dva lidé, o nichž jsem předpokládala, že to budou jeho rodiče. Představili
jsme se a pak jsme se snažili dostat s vozíkem po schodech do domku.

Posadili jsme se v kuchyni ke stolu. Dívala jsem se na toho mladého muže, který se jmenoval Conor;
energie kolem něho svítila jen velmi chabě. Nemohl mluvit, jen nehybně seděl, celý zhroucený v
kolečkovém křesle. Rodiče mi popisovali Conorův stav a matka přitom plakala. Syn měl vážně poškozený
mozek a ochrnuté nohy. Nezdálo se ale, že by vůbec mohl pohnout kteroukoli částí těla. Ani to nevypadalo,
že by něco chápal nebo aspoň slyšel. Na nic nereagoval a nebylo možné s ním nějak komunikovat.
Doktoři o něm prohlásili, že je to beznadějný případ a že po zbytek života zůstane v tomhle vegetativním
stavu.

Dívala jsem se na Conora. Kolem něho byli andělé léčitelé, ale z jeho těla nevyzařovalo žádné
energetické světlo. Ze světla za ním vystoupil jeho anděl strážný, obdařený velkou mužnou silou, a
důrazně ke mně promluvil: "Lorno, on není živá mrtvola! Mluv na něho, on tě uslyší. Potřebuje důvod k
životu. Potřebuje dodat odvahu, musí bojovat, aby vstal z toho kolečkového křesla, aby zase chodil a
normálně žil." Potom se anděl strážný opět uzavřel ve světelném sloupci. Vstala jsem, přešla ke Conorovi a za tiché modlitby jsem se dotýkala jeho nohou, rukou, paží a prsou. Když jsem ucítila, jak mu tluče srdce, dotkla
jsem se jeho hlavy a zadívala se mu do očí. "Já vím, že mě slyšíš," řekla jsem. "Vím, že se uzdravíš, ale musíš
za to bojovat.

Musíš se snažit chodit a mluvit. Musíš to udělat. Musíš se snažit uzdravit. Dozvěděla jsem se, že
se můžeš uzdravit, najít si práci, oženit se a mít děti, ale nesmíš se vzdát. Musíš na tom uzdravení pracovat.
Já se za tebe budu dennodenně modlit - já jsem nad tebou hůl nezlomila. Ať si doktoři nebo kdokoli jiný
říká, co chce, ty to dokážeš. Dostaneš svůj život zpátky. Ale musíš pro to něco udělat."
Na chvíli jsem přestala hovořit a pomodlila se za něho. Obklopilo ho šest andělů léčitelů. Nataženýma
rukama se ho dotýkali po celém těle. "Vím, že mě slyšíš," řekla jsem mu. "Vím, že jsi slyšel, co jsem ti
povídala, i když to nemůžeš dát najevo. Ty to dokážeš, ale musíš bojovat." Jeho rodiče se modlili se mnou a po tvářích se jim koulely slzy. Jenže věřili tomu, co jim řekli doktoři, a báli se příliš se kojit nadějemi. Zároveň zoufale chtěli
uvěřit možnosti, že se jejich syn uzdraví. Vyprovodila jsem je k autu a stále jsem se za Conorovo uzdravení
modlila.

Za nějaký čas - snad za několik měsíců, snad za rok mi Conorovi rodiče zatelefonovali, že by s ním zase
chtěli ke mně přijet. Tentokrát to byl někdo úplně jiný. Sice stále seděl na vozíku, ale už dokázal pohybovat
pažemi a hlavou. A také mohl mluvit, sice ještě přeskakujícím hlasem, a nebylo snadné mu rozumět,
ale já jsem mu rozuměla dokonale. Řekl mi: "Lorno, já jsem vás tenkrát slyšel. V duchu jsem křičel. Vy jste
byla jediná, kdo uvěřil, že nejsem živá mrtvola. Vy jste mi dala naději."

Mluvení ho vyčerpávalo, musel udělat pauzu. Usmála jsem se na něho a on pokračoval: "Dala jste mi
víru a odvahu, abych přinutil svoje tělo reagovat. Děkuji vám. Teď vím, že se uzdravím. Budete se za
mne modlit dál?" Opět jsem se za něho pomodlila a sestoupili andělé léčitelé. Požehnala jsem mu.
Od té doby jsem viděla Conora ještě několikrát a pokaždé byl jeho stav lepší a lepší. Naposledy jsem ho
zahlédla asi před rokem v Dublinu na Grafton Street.

Šel po ulici, smál se a vedl se za ruku s nějakým děvčetem. Zdálo se mi, že jde naprosto dokonale. Ani
známky po tom strašlivém úrazu, který utrpěl. On mě neviděl. Jeho anděl strážný se mi na chvíli zjevil a
usmíval se od ucha k uchu. Nevím, jestli se s tím mladíkem ještě někdy setkám. Ale stále se za něho
modlím a prosím za jeho uzdravení a za všechno, co bude v životě potřebovat.


( úryvek z knihy: Lorna Byrne - Schody do Nebe )

Příběh o opravdovém příteli

28. dubna 2017 v 23:10 | http://www.pronaladu.cz/


Prodavač jednoho nevelkého obchůdku vyvěsil u vchodu oznámení: "Prodají se koťátka".
Nápis samozřejmě lákal především místní děti. Neuběhlo ani pár minut a do obchůdku vešel malý chlapec. Pozdravil a nesměle se ptal na cenu koťat.
«Od padesáti do stovky", řekl prodavač.
Chlapeček s povzdechem vydoloval z kapsy peněženku a začal počítat drobné. "S sebou mám jen 20 korun", řekl smutně. "Mohl bych se na ně prosím vás aspoň podívat?", poprosil prodavače s nadějí v hlase.
Prodavač se usmál a vytáhl košík s koťaty z velikánské bedny. Když se takhle ocitla na svobodě, dala se koťata do mňoukání a rozběhla se na všechny strany. Jenom jedno z nich bůhvíproč zůstalo hodně pozadu za ostatními. Nějak divně drželo zadní tlapku.
«Co je s tím kotětem?", zeptal se chlapec prodavače.
Prodavač mu odpověděl, že koťátko má vrozený defekt tlapky. "To má na celý život, řekl to veterinář", dodal. "Proto taky pokulhává".
Chlapečka to z neznámých důvodů silně rozrušilo. "Tak právě tohle kotě bych chtěl!"
«Děláš si legraci, chlapče? To není zdravé zvířátko! K čemu by ti bylo? Ale jsi-li už tak milosrdný, vezmi si je darem, nechci za ně peníze", řekl prodavač.
K jeho údivu chlapec protáhl tvář: "Ne, nechci ho jako dárek.", řekl sevřeným hlasem. "Tohle kotě má stejnou cenu jako ta ostatní. Zaplatím vám ji. Peníze vám hned přinesu", dodal rozhodně. Prodavač hleděl s úžasem na chlapce. Srdce se mu svíralo. "Synku, ty tomu asi dobře nerozumíš. Tenhle chudinka nikdy nebude běhat, skákat a hrát si, jako ta ostatní koťata."
Během jeho řeči si chlapec začal vysoukávat nohavici na levé noze. Ohromený prodavač uviděl silně zdeformovanou nohu dítěte, vyztuženou zevně ocelovými svorkami.
Chlapec se na něho zadíval: "Já taky nikdy nebudu běhat a skákat", řekl chvějícím se hlasem. "Tohle kotě potřebuje někoho, kdo dobře chápe, jak mu je těžko a kdo mu pomůže".
Muž za pultem se kousl do rtů. Oči měl plné slz. Chvíli mlčel a pak se přiměl k úsměvu: "Synku, budu se modlit, aby všechna ta koťata získala tak laskavé a hodné pány, jako tady tohle."
Není ve skutečnosti natolik důležité KÝM jste. Důležité je, zda se najde někdo, kdo vás ocení takového, jaký jste, kdo vás přijme a bude milovat bez jakýchkoli výhrad. Ten, kdo přichází K VÁM v době, kdy celý svět se odvrací OD VÁS, je SKUTEČNÝ PŘÍTEL.


Balzám pro duši

26. února 2017 v 9:18


Kdysi za dávných časů žil v jedné vesnici hospodář jménem Adam se svou ženou Evou. Pracovali na svém malém hospodářství, orali půdu, tkali plátno a žili spolu spokojeně. Jejich práce však byla velice těžká, museli tvrdě pracovat od slunka do slunka. Proto, když se jim narodil syn Tomáš, se Adam rozhodl, že ze svého syna vychová skutečně tvrdého chlapa, který by se s takovým těžkým životem uměl vypořádat.

Jak se rozhodl, tak také jednal. Chlapec musel od malička těžce pracovat a dodržovat otcův přísný režim. Často se stávalo, že musel uprostřed hry opustit své kamarády a jít vyplnit otcův příkaz. Evě Adam nařídil, aby se s chlapcem zbytečně nemazlila aby z něj vyrostl skutečně tvrdý chlap. Ale Eva si vždycky našla nějaký způsob, jak dát Tomášovi najevo svou lásku. Tomáš její lásku a oporu cítil, zvlášť když si k němu před spaním sedla, hladila ho a vyprávěla mu.
Jak šel čas, Adam a Eva stárli a ubývalo jim sil, zato z Tomáše vyrostl silný a pracovitý mladý muž.
Jednou na jaře matka náhle onemocněla. Přijel lékař z města, matku vyšetřil, ale pomoci neuměl. Tomáš viděl maminku jak je den ode dne slabší a slabší. Jako by z ní život unikal. Rozhodl se zajít do vedlejší vsi pro babku kořenářku. Ta však také neuměla pomoci. Nešťastný Tomáš hledal pomoc po celém kraji, až mu kdosi řekl o starém mudrci, který prý již mnoho let žije sám někde vysoko v horách.

Mnoho dní putoval Tomáš po horských hřebenech, všude se vyptával, ale kde žije mudrc, mu nikdo nedokázal říci. Zoufalý seděl na úpatí jedné hory, držel si hlavu v dlaních a vzpomínal na nemocnou maminku. Celým srdcem si přál jí vidět zase zdravou a veselou. Jeho prosící srdce toužilo najít pro maminku pomoc. Už skoro ztrácel naději, když tu najednou vzhlédl a uviděl před sebou stát starého mudrce, kterého hledal.
Stařec se na Tomáše vlídně usmál a povídá: "Odpověď na tvou otázku je velice prostá."
Překvapený Tomáš odporoval: "Vždyť já ti žádnou otázku nepoložil."
"Že ne? Opakuješ jí v duchu po celou dobu, co je tvoje matka nemocná. Tak tedy poslouchej chlapče. Tvoje maminka potřebuje balzám na duši. Protože s tvým otcem zažila příliš mnoho těžké práce, ale příliš málo lásky a štěstí. Proto její duše churaví."

Tomáš se zajíkavě zeptal. "Co to je ten balzám na duši, kde jej mohu sehnat a kolik stojí?" Stařec se na Tomáše vlídně usmál a všechno kolem jako by se pojednou rozzářilo. "Pojď ke mě blíž, já ti ten balzám dám."
Chlapec vstal a přistoupil k mudrcovi. Ten jej na chvíli pevně objal. Tomáš pocítil štěstí láskyplné náruče a slyšel, jak mu mudrc říká: "Víš, každý tomu říká jinak. Jeden balzám na duši, jiný objetí, v některých krajích tomu říkají chlupáč. Ale na názvu vůbec nezáleží. Důležité je, že je to ten správný lék na nemocnou duši. Až se vrátíš domů, používej jej tak, jak ti napoví tvé laskavé srdce." S těmito slovy odešel mudrc zpět do hor.

Tomáš se vrátil domů a první co udělal bylo, že pevně objal svojí maminku. A znovu při tom pocítil ten krásný a opojný pocit jako když jej v horách objímal mudrc. Tomáš pochopil, že i když dává, tak zároveň i mnoho dostává.
Když viděl, že maminka vysloveně pookřála, bylo pro něho potěšením obejmout jí několikrát denně. Matka očividně ožila a během několika dnů byla zase zdravá a plná síly.
Zpráva o Evině uzdravení se rychle rozlétla po celé vesnici. Všichni se začali chodit ptát, jak je možné, že se Eva tak rychle uzdravila. Tomáš jim všem vyprávěl o mudrci, o balzámu na duši, o tom, jaké to bylo, když ho mudrc objal. A protože byl přesvědčen, že každý má nějakou byť jen maličkou bolístku na duši, každého objal.
Všem také vysvětlil, že ten balzám na duši máme každý v sobě a záleží jen na nás, jestli budeme ochotni jej dát. Má však tu kouzelnou vlastnost, že čím víc jej dáváme, tím víc jej máme.

Život šel dál. Otec a syn žili vedle sebe ve stavení jako dva cizí lidé. Tomáš otce respektoval, choval se k němu uctivě, ale to, co cítil k matce, ve vztahu k otci chybělo.
Až se jednoho dne stalo, že onemocněl otec Adam. Tomáš se rozhodl, že otci pomůže. Překonal rozpaky, které cítil, a otce několikrát objal. Očekával, že se otec začne uzdravovat, ale tomu bylo stále hůř a hůř.
A tak se Tomáš vydal znovu do hor na známé místo, kde se poprvé setkal s mudrcem. Když došel na místo, posadil se, přemýšlel o svém životě a začal prosit o pomoc. Mudrc se objevil za krátkou chvíli. Chlapec mu začal s úzkostí v hlase vyprávět, že objetí asi ztratilo svou kouzelnou moc, protože otec churaví stále víc a víc.
Mudrc se zamyslel a povídá: "Podívej se." a přitom podal Tomášovi dalekohled. Když se mladík podíval dalekohledem, uviděl svůj domov a sám sebe v okamžiku, kdy objímá svého otce.

S otázkou v očích se podíval na mudrce. "Podívej se znovu." řekl mudrc. Chlapec poslechl, a znovu uviděl sám sebe, ale tentokrát v okamžiku, kdy objímá matku. A najednou vidí, že kolem obou dvou září takové zvláštní světlo. A i když se od sebe oddálili, zářil každý z nich dál.
"Co to je za krásné světlo?" obrátil se mladík na mudrce.
"Víš, právě tato záře dává objetí jeho léčivou moc. Pouhým okem však není vidět. Objetí, to je jen fyzický pohyb, obyčejné gesto, ale to, co je důležité, je stav tvého srdce v okamžiku objetí. Balzám na duši můžeš předat objetím, pohlazením, nebo jen pohledem do očí.."
"Ale co to znamená stav srdce, jaký stav srdce je důležitý? Prozraď mi to, moudrý muži." prosí mladík.
"To musí poznat každý sám." odpověděl stařec. "Poslouchej své srdce a nauč se myslet srdcem. Dívej se lidem do očí, protože srdcem a pohledem do očí lze vyjádřit víc než pouhými slovy."


evzato z webových stránek http://www.esoterika.cz

Andělíčci dneska lítaj nízko aneb Co se stane, když přijde anděl do kostela?

22. února 2017 v 8:34 | Martin Macek Cabicar


Blíží se Mikuláš. Ve školce bude každoroční akce andělů a čertíků a Viki chce být andílek. Vypravili se s babičkou pro kostým a sehnali nádherná křídla, svatozář i bílou sukýnku. Pochopitelně, že si všechno Viki napařila na sebe a odmítala to sundat.

Andělíček poletoval po pražských ulicích a budil úsměvy kolemjdoucích, ale nějak ho to táhlo domů. Často se nám stává, že Viki zabíhá do obchodů, bank, směnáren, ale podle teorie pravděpodobnosti, tentokrát si vybrala kostel. Andělíčci již holt mají v křídelch takový grif a babička ji nestačila chytit.

Člověk by řekl, že lidé v kostele jsou na malé andělíčky zvyklí, no... Nejsou. Viki proběhla boční lodí a zastavila se před zpovědnicí, ve které se svítilo a seděl tam pan farář. Jen tak stála a culila se, až se kněz vyklonil a povídá:
"A ze kterého oltáře ty jsi spadla?"

Viki se jen zahihňala a poskakovala dál. Pan farář se za ní díval a mumlal: "Musím jim říct, aby je líp přibíjeli, jinak mi tu lítaj po kostele." Opět se opřel a babička ještě zaslechla: "A ne, nic jim neřeknu. Když budu vyprávět, že jsem viděl po kostele poletovat andělíčky, tak mě zase přeložej."

Viki doběhla k sakristii, před kterou seděl pán, asi kostelník. Chvíli se na sebe dívali, neřekli nic a Viki pokračovala v letu. Kostelník houkl do sakristie: "Bude pršet, nejspíš."

A ze sakristie se ozvalo: "Jak to víš?"
"Andělíčci lítaj děsně nízko," hodil zpátky.
Viki se zastavila před bočním oltářem, kde se modlila jedna stará paní. Ta se na ni usmála a povídá:
"No ty jsi nádherný andělíček! Tak jak je v nebíčku?"

Viki nevěděla jak je v nebíčku, ale ze školky měla zážitků mraky, tak proč se nepodělit?
"Dělali jsme stromy. A jablíčka. Já dělala obláčky!"
Ano, měli výtvarku. Nepodílela se na stvoření světa, ovšem stará paní dala ruku na ústa a vyhekla.

"A pořád po sobě stříleli! Oni pořád zloběj, já jim říkám, aby to nedělali!" Nevyjádřený podmět: "kluci". Klukovské hry ve školce Viki neberou. Jinak běžná pracovní náplň andělíčků, poletovat po válečných konfliktech a přemlouvat zúčastěné, ať už se přestanou zabíjet. Stará paní si začala Viki pozorně prohlížet, ale ta běžela dál. Ven z kostela.

Ve dveřích se srazila s pánem, co zrovna vcházel, chtěl ji pustit, ale když si všiml křidýlek a svatozáře, zarazil se:
"Určitě chceš ven? Ty patříš sem, ne?"
"Ne," zahihňala se Viki.
"Ty jsi z jiného kostela? A jsi opravdu andělíček? Tak ukaž, jak umíš lítat!"
Viki několikrát zamáchala rukama. Pochopitelně se nijak nehnula z místa.
"No..." řekl pán pochybovačně. "To moc vysoko nebylo."
"Já je mám nový." vysvětlovala Viki. "Nesmím si je zničit, já je mám na pátek."
"Aha." odtušil pán. "Ty máš křídla v záběhu. Tak jo, tak leť opatrně, rozhodně ne víc jak stovkou."
A Viki vyběhla ven.

Když jsme večer lovili Viki na koupání, dohodli jsme se s maminkou, že investujeme do síťky na andělíčky.

( úryvek z knihy: M. M. Cabicar: Dítě školkou povinné - Ze života andílků)

Dojemné příběhy o lásce

20. února 2017 v 8:26 | http://www.pronaladu.cz


Dnes jsem vdal svou dceru. Před deseti lety jsem po vážné havárii vytáhl z hořící dodávky čtrnáctiletého chlapce. Verdikt lékařů byl jednoznačný: nikdy víc nebude chodit. Moje dcera ho spolu se mnou několikrát v nemocnici navštívila. Pak už tam chodila beze mě. A dneska jsem viděl, jak přes veškeré prognózy se širokým úsměvem navlékl mé dceři prsten - a pevně u toho stál na vlastních nohách.
***
Ráno jsem před svým květinářstvím uviděl muže ve vojenském. Vysvětlil mi, že za chvíli musí odjet na letiště. Odjíždí na roční služební cestu a rád by u měl objednal 52 kytic. "Víte, každý pátek přináším své ženě pěknou kytku a nechci tenhle zvyk kvůli služební cestě porušit." Domluvili jsme, že každý páteční podvečer nechám kytici doručit jeho ženě do zaměstnání… Dal jsem mu poloviční slevu, protože setkání s takovou láskou mi prosvětlilo celý den.
***
Dneska jsem svému osmnáctiletému vnukovi vyprávěla, že za celá má školní léta jsem nikdy nebyla na školním plese. Jednoduše mě nikdo nepozval. A představte si: večer u mě vnuk zazvonil. Měl na sobě smoking a zval mě na školní ples jako svou partnerku.
***
Když se probrala z téměř osmnáctiměsíčního kómatu a dokázala slabým hlasem promluvit, řekla mi: "Děkuji ti, žes byl se mnou, žes mi vyprávěl všechny ty krásné příběhy, že jsi vždycky věřil, že se probudím… A jak ses mě ptal: ano, vezmu si tě."

Dnes v poledne jsem si zašel do parku sníst obložený chleba k obědu. Posadil jsem se na lavičku. Sotva jsem rozbalil ubrousek, když nedaleko zastavilo auto a z něj vystoupil starší pár. Spustili v autě všechna okénka. Zevnitř se linula hudba. Muž vystoupil z vozu, otevřel dvířka, podal ženě ruku a potom celou půlhodinu tančili pod dubem, u kterého zastavili.
***
Můj otec je ten nejlepší, jakého si dovedete představit. Miluje mojí maminku (a vždycky jí udělá něčím radost), chodí na každý můj fotbalový zápas (hraju od pěti let a teď je mi 17), vždycky se postaral o celou rodinu. Dneska ráno jsem v jeho bedýnce s nářadím hledala ploché kleště a našla jsem na dně složený špinavý papírek. Byla to stránka z tátova starého deníku s datem měsíc před mým narozením. Stálo tam: "Je mi 19, jsem alkoholik, kterého vyhodili z vejšky, neúspěšný sebevrah, oběť dětské šikany a bývalý zloděj aut. Příští měsíc si k tomu všemu ještě můžu připsat: "mladý otec". Přísahám, že udělám všechno, aby to maličký bylo v pohodě. Budu pro něj takovým tátou, jakýho jsem sám nikdy neměl". - Nevím, jak to dokázal, ale tátovi se to podařilo.
***
Dneska mě můj osmiletý syn objal a řekl: "Jsi nejlepší maminka na celém světě!" Smála jsem se a říkala: "A odkudpak to víš?Vždyť neznáš všechny maminky na celém světě." A on mě objal ještě pevněji a řekl: "To ty jsi můj svět!"
***
Můj jednadvacetiletý labrador sotva vstane, skoro vůbec neslyší a nemá už sílu ani štěkat. Přesto ale kdykoli vejdu do pokoje, radostně zavrtí ocasem.
***
Jeli jsme s dědou domů a a on se ke mně najednou od volantu obrátil a povídá: "Ještě zastavím tady na rohu koupit babičce kytku. Jsem tu hned.""A co je dneska za den?", ptal jsem se, "Nějaký zvláštní?" "Ne, nic mimořádného", povídá děda, "I když každý den je něčím zvláštní. A tvoje babička má ráda kytky. Je jí s nimi dobře."

Opičí král

14. února 2017 v 3:32 | iF /http://www.timeangel.estranky.cz



Bylo to již dávno, co rostl v úrodných údolích na úpatí velkých Himalájských hor velmi zvláštní strom, zvaný peepul. Byl skvostný svými rozměry a krásou. Když na jaře kvetl, vypadalo to, jako by byl spuštěn z nebe na zem velký bílý mrak, a když dozrávalo jeho ovoce, bylo la­hodné a voňavé nad všechno pomyšlení.
Tento pozoruhodný strom byl domovem velké opičí tlupy, vedené moudrým a soucitným králem - velmi velkým silným opičákem, jehož milovala celá tlupa. Byl vždy ochoten pomoci i tomu nejposlednějšímu členu tlupy.
Opice se živily plody toho stromu a král věděl, jak zvláštní jeho ovoce je. Jed­na z větví rostla přímo nad řekou Ganga. Král si byl vědom toho, že pokud by ja­kékoli ovoce spadlo do řeky, odplulo dolů po proudu a bylo objeveno lidmi, jejich hrabivost by jim nedala pokoj, dokud by nenašli zdroj toho ovoce, a to by zna­menalo konec šťastného opičího domova. A tak král každého jara poučil opice, že mají otrhat všechny květy na větvích, které sahají nad řeku, a ony to každého jara poslušně udělaly - dokud jednoho jara nepřehlédly jediný květ, který byl schován pod listy. Listy plod skrývaly dokonce i v době jeho růstu, a když dozrál, spadl do řeky a byl odnesen po proudu. Osud tomu chtěl, že ovoce připlulo přímo do vel­kého města Váranásí a tam se zastavilo o plot v řece, který odděloval koupací ob­last vyhrazenou pro krále a jeho manželky.............

Změna smutku na radost

27. ledna 2017 v 19:15


Stojím před malým obchůdkem, který má na ceduli výrazný nápis - VŠE CO POTŘEBUJETE K ŽIVOTU. "Uvnitř bude jistě nějaký další chytrolín, co vymyslel patent na život." říkám si ironicky v duchu. Má zvědavost mi však nedá a já vcházím dovnitř, kde mě milým hlasem pozdraví sympatická prodavačka a zeptá se, co bych si přál? Jakmile spatřím výběr zboží, začnu předstírat zájem, ale nejraději bych popravdě utekl.

"Mohu Vám něco konkrétního doporučit pane?" zeptá se prodavačka. Otázka mě zaskočí a já nerozhodným a tichým hlasem odpovídám, že ano. Prohlídne si mě od hlavy až k patě a povídá: "Navážím vám 30 Dkg optimismu a po půl kila smíchu a spontánnosti, může být?" šok mi zastavil slova a já se v tento moment zmůžu jen na souhlasné pokyvování. V úžasu ji pozoruji, jak precizně dává na misky vah papírové balíčky s nálepkami a něco k nim potichu mluví. Současně si uvědomuji, že z ní vyzařuje obrovský vnitřní klid a ženskost. Jakmile jsem však od ní odtrhnul oči, okamžitě se mi v hlavě spustily myšlenky, které říkají, že prodavačka bude asi blázen a já pravděpodobně taky, když tady ještě stojím. "Tak tady to máte pane" vytrhne mě její hluboký hlas z bloumavého přemýšlení. Nedůvěřivě šahám po tašce se třemi balíčky a ptám se: " Kolik jsem dlužný?" se šťastným výrazem v očích mi odpovídá, že nic nemusím platit, je to prý zdarma. Cosi v místnosti uklidňuje mou počáteční nedůvěru a já se začínám zajímat dál. "Paní, vypadáte moc šťastně, ale jak tímhle způsobem můžete proboha provozovat obchod?"

Vidím, že její obličej se díky mé otázce doslova rozzářil a nadšeně se pouští do odpovědi. Víte, dříve jsem byla smutný a nepříjemný člověk. Dělala jsem náročnou práci, která byla vhodná spíše pro muže a nebyl vedle mě žádný partner, o kterého bych se mohla opřít. Čím hůř jsem se cítila, tím větší množství špatných situací a nepříjemných lidí ke mně přicházelo. Jednoho dne už toho bylo na mě prostě příliš a já pochopila, že takhle už dál nemůžu. Když jsem nad tím hlouběji přemýšlela, napadlo mě, jestli to přitahování situací a lidí může fungovat i opačným směrem. Pamatuji si, že jsem tehdy sama sobě položila tuto otázku: "Když budu uvnitř optimistická, spontánní a nebude mi chybět smích, budu do života přitahovat stejně radostné lidi a situace?". Drobnostmi, jako byl třeba spontánní úsměv na cizí lidi, který se pak od nich ke mně zpátky vracel, jsem si potvrdila, že odpověď zní ANO.................................

Když líbáš mě, má ženo

15. prosince 2016 v 8:42 | Miroslav Hrabica


Když líbáš mě, má ženo, je mi, jako by se mne dotýkal Bůh. Když líbáš mě, má ženo, a po celém těle hladíš, jsem Ti plně odevzdán a nesmírně vděčný, že po všech trampotách dne, soubojích rozdílných představ i mých mnohých, k Tobě trochu bezohledných činech, zažívám v Tvé náruči Blaženost.

Když líbáš mě, má ženo, uvědomuji si, jak velkou péčí a láskou mne zahrnuješ a že všechno, co umím, stvořím i vydělám, je Boží dar, odměna i pro Tebe, jen málo má zásluha a hlavně Jeho požehnání nám oběma. Když líbáš mě, má ženo, uvědomuji si, jak málo laskavosti a citů v sobě mám, jak plytce a zřídka je projevuji a někdy se dokonce stydím je ukazovat. Vnímám, jak za vše dobré, co učiním, očekávám odměnu, jak málo si vážím svých blízkých i jak trpělivě mě učíš s nimi v pohodě vycházet.

Když líbáš mě, má ženo, říkám si, aniž to slyšíš: "Tobě, jen Tobě má … patřím. Ty jsi má květina nejkrásnější, pokrm nejsladší a síla největší." Když líbáš mě, má ženo, cítím, že se mne dotýká Bůh, a promiňte mi oba, že tento pocit ani jednomu z Vás nedokážu říct a málokdy Vám alespoň maličko poděkuji. Když líbáš mě, má ženo, toužím, aby Tvé polibky a objetí nikdy neskončily a jednou, až naše vlasy zestříbrní, jsme oba postupně přišli k Pánu, na sebe v Jeho království počkali, opětovně se u Jeho stolu sešli a učili se v beztělném stavu tomu, co jsme na Zemi zatím jen dobře či dostatečně
zvládli.

Když líbáš mě, má ženo, zapomínám na své sobectví a shledávám, že největším darem, který mi byl v životě dán, je Tvá dobrota a láska. Když líbáš mě, má ženo, … Málokdy jsem Ti za všechno, co pro mě děláš, poděkoval, a tak nyní, když čteš tyto řádky, věř v upřímnost a pravdivost předešlých vět, jež byly mým vyznáním lásky Tobě a které Ti asi nikdy nebudu schopen říct. Přijmi mé poděkování za to, že sis mě vybrala. Přijmi můj slib, že budu nadále Tebe, naše děti i celou rodinu zabezpečovat, chránit a hýčkat, a obdobně jako Ty mě zahrnovat láskou a k Bohu vést.

( úryvek z knihy: Miroslav Hrabica - SKRZE MNE )

Miluj mě, jaký jsi

10. prosince 2016 v 0:40 | http://www.pastorace.cz

Stačí si přečíst Ježíšova slova, která zapsala sestra Faustyna, abychom pochopili, že Bůh se stále sklání k lidem a prosí o jediné: "Miluj mě, jaký jsi."

Znám tvou bídu, tvé zápasy,trápení tvé duše, slabosti tvého těla.
Vím i o tvé zbabělosti, o tvých poklescích,ale navzdory tomu ti říkám:
"Dej mi své srdce, miluj mě, jaký jsi!" Jestli čekáš, že se musíš stát andělem,
abys získal moji lásku, nikdy mě nebudeš milovat. Miluj mě takový, jaký jsi!
V každém okamžiku, v každé situaci,ve které se nacházíš, v zeleni, nebo na poušti,
v důvěře i nedůvěře, miluj mě, jaký jsi! Chci lásku tvého srdce, protože jestli budeš čekat,
až budeš dokonalý, nikdy mě nebudeš milovat. Dítě moje, dovol mi milovat tě: chci tvé srdce.
Chci tě milovat takového, jaký jsi, a přeji si, abys i ty miloval mě takový, jaký jsi.
Chci vidět z hloubky tvé bídy vystupovat tvou lásku!
Chci jedinou píseň tvého srdce,nepotřebuji tvé vědomosti a tvůj talent.
Jen jedno je pro mě důležité,vidět tě pracovat s láskou!
Dnes stojím na prahu tvého srdce jako prosebník - já, Král králů.
Klepu a čekám. Pospěš mi otevřít! Neodvolávej se na svou bídu!
Netrap se tím, že nemáš žádné ctnosti - já ti dám své.
Když se budeš trápit, dám ti svou sílu.
Když mi daruješ svou lásku, dám ti tak mnoho,mnohem více, než si dovedeš představit.
Mysli pořád na to,abys mě miloval,jaký jsi.

Z knihy Margarety Binderové: Neboj se usnout, Silvie

Hallelujah

4. prosince 2016 v 21:08 | Pentatonix

Úsměv za svítání v táboře malomocných

25. listopadu 2016 v 15:52 | Bruno Ferrero


Raoul Follereau pracoval v táboře malomocných na ostrově v Pacifiku a podal o tamějších poměrech velice burcující svědectví. Bylo to něco nepředstavitelného. Hrozné rány, strašlivě znetvoření lidé, vlastně už jen chodící mrtvoly, všude beznaděj, zlost, zuřivost. A přece si uprostřed tohoto zmrzačeného světa uchoval jeden nemocný stařec překvapivě zářivé a usmívající se oči. Prožíval stejné tělesné utrpení jako jeho nešťastní spoluobyvatelé. Bylo však vidět, že si zachoval chuť do života, nepodlehl beznaději a jednal s ostatními jemně.

Follereau byl zvědavý, kde tento starý muž v takovém pekle, jakým byl tábor malomocných, bere sílu do života. Rozhodl se, že jeho tajemství vypátrá. Nenápadně ho sledoval a zjistil, že každé ráno za svítání se stařeček došoural až k ohradě, která uzavírala tábor ze všech stran, a zůstal stát vždycky na stejném místě.

Posadil se tam a čekal.

Nečekal na východ slunce. Nečekal, až se objeví nad Pacifikem jeho záře. Čekal na chvíli, kdy na druhé straně ohrady vyšla žena, stařičká jako on, s tváří pokrytou spoustou vrásek, s očima plnýma vlídnosti. Žena nepromluvila. Poslala jen tiché a nenápadné poselství - úsměv. Ale ten muž se při jejím úsměvu rozzářil a odpověděl jí svým úsměvem. Rozhovor beze slov trval jen pár chvil. Pak se stařík znovu zvedl a pomalu se dal na cestu k barákům. Každé ráno. Zvláštní způsob každodenního rozhovoru. Malomocný, naplněný a posílený tímto úsměvem, mohl snášet další den a vydržet až do nového setkání s úsměvem na tváři té ženy.

Když se ho Follereau zeptal, malomocný mu všechno vysvětlil:

"To je moje žena!" A po chvilce ticha dodal: "Dříve, než jsem přišel sem, ona se o mne tajně starala, jak uměla nejlépe. Jedna zdravotnice jí dala mast. Každý den mi potírala mastí tvář, zachránila malou část, která jen tak tak stačila k tomu, aby mě tam mohla políbit... Ale stejně to všechno nebylo k ničemu. Nakonec mě přece odvezli sem. Ale moje žena mě následovala. Když ji každý den znovu spatřím, uvědomuji si, že právě ona mi dává jistotu, že dosud žiju. A pro ni ještě žiju rád."

( Bruno Ferrero, Příběhy pro potěchu duše )

15 «odposlechnutých» vyprávění, která si prostě nemůžeme nechat pro sebe

18. listopadu 2016 v 15:57 | zdroj: http://www.pronaladu.cz


Považujeme si lásky, smyslu pro humor, dobrých skutků a vůbec všeho, co lidem přináší dobrou náladu a štěstí. Myslíme si, že o takových věcech se má mluvit a že se mají šířit dál. Proto se s vámi chceme podělit o patnáct malých historek ze života, které jsme porůznu zaslechli nebo četli.
  • Pokládám se za tu nejšťastnější dceru na světě. Moji rodiče se ustavičně dopouštějí nějakých žertíků, vzájemně adresovaných šoufků a různých veselých vymyšlenin. Možná ne každý by je chápal stejně, ale oni se baví královsky. Pro ilustraci: maminka v noci vstane, jde se napít. Táta bleskem vyskočí, nastraží jí do postele horu knih nebo časopisů, navrch posadí našeho macka a všechno to pečlivě a nenápadně přehodí pokrývkou. Samozřejmě zalehne, jako že nic. Maminka se vrací, odhazuje deku, kocour vyletí, hromada se rozsype po celé posteli. Máti "děsně zuřivě" ječí: "Já tě zabiju, ty starej pardále!" a hází po otci polštáře. On jí je vrací. Vyvádějí tak asi pět minut, načež celí udýchaní a rozesmátí opět ulehnou a spí. Mamince bylo pětapadesát, tátovi táhne šedesátka. Říká se, že rozum přichází s věkem. Ale není snad tohle ten nejrozumnější způsob obrany proti věku?
  • Mluvila jsem se svým šestiletým synem o ročních obdobích:
    -Podle čeho poznáš podzim, Ondro?
    -No, odlítaj ptáci, padá listí a musej se měnit pneumatiky za zimní.
    -A podle čeho poznáš zimu?
    -Padá sníh, ale pneumatiky se měnit nemusej.
    Cítím už jisté pneu podráždění, ale ptám se dál:
    -A jaro?
    -To se zase ptáci vracejí, na stromech jsou zelené lístečky… A MUSEJ SE ZAS VYMĚNIT PNEUMATIKY.
    Prostě z něj roste chlap!
  • Všechno o mém kocourovi. Koupala jsem se. Blaženě jsem si ležela v teplé vodě. Kocour, jak je v takovém případě jeho zvykem, podřimoval v umyvadle. Voda chladla, natahovala jsem se, abych si připustila horkou. Musela jsem uklouznout a uhodit se, zkrátka jsem ztratila vědomí. Probralo mě, jak mě někdo jemně, ale intenzivně fackuje. Otevřu oči, vidím, že pusu mám už skoro pod vodou. Kocour sedí na kraji vany, mňouká jako šílený a pacičkama mě fackuje o stošest, aby mě probral...................................
 
 

Reklama