Záhady kolem nás

Záhady kolem nás - NA OHNIVÉ HRANICI

Včera v 8:46 | Hartwig Hausdorf

( obrázek převzat z webu: Zprávy - iDnes )


Pro úspěšný televizní seriál Neuvěřitelné příběhy, moderovaný Rainerem Holbem, popsal mezitím penzionovaný anesteziolog dr. Günter Abel následující epizodu, jež nepostrádá jisté strašidelné napětí.
Ještě v padesátých letech bylo obvyklé, že narkóza se při operaci dávkovala ručně. O její účinnosti rozhodoval chlóretyl, éter a neobyčejný cit a zkušenost anesteziologa. Sám jsem si - naštěstí jenom v náznacích - vzpomněl na operaci slepého střeva, kterou jsem podstoupil v pouhých čtyřech letech. V jejím průběhu byly použity stejné pomůcky a nástroje.

Dnes je to všechno už úplně jinak. Velmi citlivé přístroje neustále kontrolují průběh narkózy a okamžitě hlásí, když není něco v pořádku. Kritikové moderních lékařských postupů s oblibou používají pojem "přístrojová medicína. V žádném případě bychom však neměli přehlížet skutečnost, že spolehlivost anestezie ve srovnání s minulostí výrazně vzrostla právě díky používání moderní techniky.

Počátkem padesátých let, bylo to jednoho červnového pátku, měla být provedena téměř banální operace: odstranění nezhoubného nádoru. Mladé ženě se zrzavými vlasy měl být vyoperován nádor, diagnostikovaný na zádech. U pacientky už seděl výše zmíněný dr. Abel a začal s odkapáváním éteru, když tu ho operující chirurg naléhavě upozornil na možné riziko: "Buďte opatrný, pane kolego, tahle pacientka je zrzavá, a tudíž má pravděpodobně labilní krevní oběh. I výživa nervů prostřednictvím páteře může mít podle našich zkušeností určitá slabá místa. Udržujte tedy co nejpovrchnější narkózu a pokuste se udržovat s pacientkou verbální kontakt.

Tím byla jednoznačně stanovena pravidla hry. Pocit bolesti a jasné myšlení bylo třeba vyřadit. Aby se však zabránilo nepříjemným překvapením - každá operace i narkóza dodnes v sobě skrývají nevypočitatelné zbytkové riziko, musela být zajištěna komunikativnost a v případě potřeby okamžité probuzení z narkózy. Anesteziolog se přesně řídil varováním operujícího chirurga a začal promlouvat k ženě, která ležela na operačním stole jako v tranzu.
"Cítíte bolesti?― zeptal se anesteziolog. "Ne přímo,― zněla odpověď zrzavé mladé ženy, "jenom plameny šlehají stále více a kůl mě na zádech strašně dře. Anesteziolog byl nemálo udiven, ale nejprve ho napadlo řešení, jež se v těchto situacích vždy nabízelo: fantazie ve stavu polotranzu. Dochází k nim u celé řady pacientů, když se pozvolna noří do narkotického stavu. Přesto navázal na informace, které právě slyšel, aby nedošlo ke zpřetrhání komunikačního kontaktu. "Odkud by mohl podle vašeho názoru ten oheň pocházet? A co znamená ten kůl, o němž jste se právě zmínila?

NA OHNIVÉ HRANICI
"Copak nevidíte, že jsem připoutána ke kůlu uprostřed hranice?― odpověděla téměř rozzlobeně otázkou napůl omámená pacientka. "Jak jste se dostala do této situace?― Dr. Abel se už nyní začal zajímat o podrobnosti. Vy se ještě ptáte, když už si to vyprávějí i vrabci na střechách? Velký inkvizitor tvrdil - jenom kvůli mým zrzavým vlasům-, že jsem čarodějnice,
která obcuje se Satanem. Odsoudil mě k smrti a zabavil veškerý můj majetek. "Jak dospěl ten, eh, Velký inkvizitor k takovým tvrzením?― "Všechno je to samozřejmě lež. Ale já jsem se odhodlaně zdráhala oddat se jednomu z těch mužů - a to je také skutečný důvod, proč jsem byla odsouzena.― Operace mezitím plynule pokračovala. Nádor byl však větší, než lékaři původně očekávali, a navíc byl napojen na více cév než obvykle, takže operatér musel zasáhnout hlouběji do tkáně. Požádal proto svého kolegu o trochu silnější narkózu. Pacientka na operačním stole zhluboka vydechla a začala potichu sténat.

"Vidíte támhle naproti na tribuně toho chlípníka, jak mi civí na ňadra? Je dokonalým ztělesněním nespoutaného chtíče a krutým způsobem mě pomluvil jenom proto, že jsem nevyhověla jeho hříšnému naléhání.― Znenadání pacientka zneklidněla. Tkáň jí ochabla, krev ztmavla a projevily se typické příznaky narkotické příhody. Nyní bylo třeba jednat bez váhání. Dr. Abel strhl mladé ženě z obličeje éterovou masku a zajistil volný průchod dýchacích cest. Minuty strachu pominuly a stav pacienty se normalizoval natolik, že bylo
možné pokračovat v narkóze i odstraňování nádoru.

"Cítíte se zase lépe?― zeptal se anesteziolog s viditelným ulehčením, aby se zbytečně nepřerušovala komunikace. "Děkuji, vítr se trochu otočil a štiplavý dým mi ztěžoval dýchání. Teď už plameny zase vysoko plápolají a moje utrpení snad brzy skončí.― Pacientka se na chvíli odmlčela. Operace probíhala úspěšně. Potom však pokračovala ve svém neuvěřitelném líčení. "Jen se podívejte, jak posměšně se šklebí dvorní přisluhovačky, jak usilovně vyšívají oltářní dečky, aby se dočkaly příslušné odměny na nebesích!― Anesteziologovi to pozvolna začalo být podivné a vytušil, že v daném případě půjde o úplně jinou existenci než současnou. A ačkoli se v tom ještě vůbec nevyznal, zeptal se pacientky na její věk. "Včera jsem měla teprve osmnácté narozeniny. Na umírání je to příliš brzy.

Jedno je však jisté: jsem nevinná a opět se na tento svět vrátím. Támhle naproti vlevo, na velkém piedestalu, sedí Velký inkvizitor. Byl to právě on, kdo svým pochopům přikázal, aby mi prsa a stehna znetvořily žhavým železem, protože tak se prý Satanovi zabrání v tom, aby do mě vstoupil. I na záda, tam, kde mě teď ta rána strašlivě dře a pálí, nechal přiložit žhavé železo, které proniklo až ke kostem,― postěžovala si s hlasitým sténáním mladá žena. Podle všeho musela strašlivě trpět tím, že celou vylíčenou situaci ještě jednou reálně prožívala..............

Mozek a čísla

7. listopadu 2017 v 9:03 | Taťjana a Vitalij Tichoplavovi


Na počátku 80. let se v hromadných sdělovacích prostředcích objevila následující zpráva: nevzdělaná Indka Šakuntala Devi vypočetla s naprostou přesností na jednotky 23. odmocninu z násobku čísla 201 a byla o deset vteřin rychlejší než jeden z nejsložitějších po­čítačů USA značky Junivak 1108. Tvrdila, že neví, jak to dělá. K jakému závěru došli vědci? Jestliže připustíme, že úlohu řeší počítač a indická žena s použitím stej­ného algoritmu (bez přihlédnutí k paměti) a počítač disponuje kmitočtem deseti megaherzů v počítačové síti, pak člověk by k řešení úlohy potřeboval minimálně osm dní. Doplňme ještě, že během řešení úlohy se člo­věk kromě procesu myšlení musí mnohokrát zamýš­let a zpracovávat velké množství číselných informací a složitost práce je neúměrná. Jak by řekl hrdina A. P. Čechova: "To nemůže být, protože to nikdy nemůže být." Ale ono to existuje! Uveďme si několik příkladů z Guinessovy knihy rekordů.

• V roce 1995 Chirokoen Hoto z Tokia řekl zpaměti číslo s přesností do 42 195 znaků. Rekord by za­psán v Tokijském zpravodajském centru.

• Alexandr Keyg Atken z Nového Zélandu umocnil za dvě vteřiny číslo 57 586 na čtvrtou.

• Holanďan William Klein vynásobil za 48 vteřin dvě devítimístná čísla.

• Bchanddánta Visittabm Bumsa přečel v roce 1994 nazpaměť 16 000 stránek buddhistických kano­nických textů.

• Jan Christian Smith z Jižní Afriky se v pokročilém věku naučil 5 000 knih.

• Dave Ferouh ze Spojených států si v roce 1996 za­pamatoval náhodnou posloupnost z 52 balíčků
promíchaných karet (2 704 kusů), přitom se na ně podíval jednou a velmi krátce.

Rychlý účinek neuronových sítí, který je kromě toho omezen časem, během něj nervovými vláky prochází
potenciál reakce a časem synaptického přenosu, zne­možňuje řešení vytyčených úkolů ve stanoveném čase.
Četné výzkumy ukázaly, v okamžiku výpočtu není mozek člověka, který úkon provádí, v činnosti, to znamená, že ve skutečnosti vůbec nepočítá. Takže odkud pochází přesný výsledek? Lidé, již takto umějí počítat, tvrdí, že odpověď vidí na určité obrazovce a výsledek jen přečtou.

( úryvek z knihy Taťjana a Vitalij Tichoplavovi - Velký převrat )

Záhadný lidský mozek

30. září 2017 v 8:34 | Taťjana a Vitalij Tichoplavovi

Na tomto místě se musíme zmínit o řadě šokujících sku­tečností, které svědčí o tom, že i fyzické tělo, které je řízeno
duší, je schopno se kr átkodobě chovat rozumně, i když bylo zbaveno mozku!

Během války střepina granátu zcela rozdrtila lebku po­ručíka, který šel v čele roty. Bezhlavý velitel se však nesva­lil na zem jako snop slámy, ale stál dál na nohou. ačkoliv mu z celé lebky zůstala pouze brada s dolní čelistí a prakticky žádnou hlavu už neměl. Toto lidské torzo si pravou rukou rozepnulo prošívaný vatovaný kabát, ze záňadří vytáh­lo mapu s vyznačeným směrem postupu a podalo ji celou zakrvácenou staršinovi, který stál vedle něho. Teprve poté
padl zabitý velitel k zemi. Tělo poručíka, který i po smrti "myslel" na své vojáky, muži odnesli a pohřbili vedle veli­telství pluku.

Podobná svědectví udávaj í i středověké kroniky, když uvádějí, že v roce 1336 král Ludvík Bavorský odsoudil k smrti jakéhosi Ditze von Schaunburga spolu se čtyřmi jeho lancknechty za to, že nabádali ke vzpouře. Před popravou se Ludvík zeptal odsouzeného na jeho poslední přání, přičemž k jeho velkému překvapení ho muž požádal, aby byl se svými lancknechty postaven do řady tak, že mezi sebou budou mít vzdálenost osm kroků, a jemu nechal srazit hlavu jako prvnímu. Prohlásil, že bez hlavy proběhne kolem svých mužů a ti, kolem nichž to stIhne, musí být omilostněni. Ditz seřadil své pěší žoldnéře do jedné linie, sám se postavil na kraj, klesl na kolena a položil hlavu na popravčí špalek. Jakmile mu kat uťal hlavu, vyskočil na nohy a rozběhl se kolem lancknechtů, kteří úžasem oněměli. Teprve až proběhl kolem posledního z nich (tedy po čtyřiceti krocích), klesl mrtev k zemi. Ohromený král splnil svůj slib a všechny odsouzené omilostnil. Zdrojem této jedinečné historky je kronika, která pojednává o vládě tohoto panovníka.

Nehledě na obrovské množství bádání, jež se na celém světě velmi intenzIvně věnují výzkumu mozku, nebyl tento lidský orgán ještě zdaleka prozkoumán. Odpovědi na naprostou většinu otázek, jež se týkají mozku, proto dosud chybí. Členka Ruské akademie věd a Ruské akademie lékařských věd N. P. Bechtěrevová tvrdí: "Celý svůj život jsem zasvětila výzkumu nejdokonalejšího orgánu, lidského mozku, a došla jsem k závěru, že vznik takového zázraku by bez přičinění Stvořitele nebyl možný."


(úryvek z knihy Taťjana a Vitalij Tichoplavovi - Neomezené možnosti člověka)

Žena se probudila do pozměněné reality svého života.

30. července 2017 v 7:21 | http://extrastory.cz / Simona Knotková

Žena se probudila do pozměněné reality svého života. Tvrdí, že se dostala do paralelního vesmíru

Paralelní světy stále nedávají spát množství vědců. Jejich existenci by mohl potvrzovat i příběh jednačtyřicetileté Španělky.
Lerina Garcia se v roce 2008 probudila ve svém madridském bytě a zjistila, že se stalo něco podivného. Nejprve si povšimla, že spí na jiném prostěradle a věci kolem ní jsou postavené na odlišných místech, než původně byly. Některé z nich pak vůbec neznala, jiné naopak chyběly.
Když chtěla zavolat svému partnerovi, zjistila, že jeho číslo nemá uložené. Zeptala se na něho svých přátel, ale ti ho vůbec neznali. Na policii pak vyděšená žena zjistila, že její přítel podle všeho ani neexistuje.
Rozčarování pokračovalo v práci. Lerina se dozvěděla, že pracuje na úplně jiném oddělení, pod manažerem, kterého nikdy neviděla. Pří návštěvě rodiny se některé její vzpomínky také křížily se vzpomínkami příbuzných. Když se žena například zeptala své sestry na operaci ramene před několika měsíci, dozvěděla se, že nic takového v minulosti nepodstoupila.

Existují snad ještě jiné světy, než je tento?
Celá událost Španělku dovedla až k psychiatrovi, který její případ označil za pouhý důsledek halucinací. Garcia si však připadá duševně naprosto zdravá a je názoru, že se jí v životě muselo přihodit něco, čemu bychom mohli říkat sklouznutí do paralelního vesmíru.
Se svým příběhem se žena svěřila i na internetu. V reakci na ni se ozvalo mnoho dalších lidí, kteří prý prožili něco podobného. "V desáté třídě jsem bydlela jenom pět minut autobusem od školy. V roce 2008 jsem se do toho místa znovu nastěhovala a začala jsem pracovat na benzinové pumpě. Byla tam i jedna mladší žena, která chodila na stejnou střední jako já. Podle jejího vyprávění se ale budova školy nacházela úplně jinde, daleko od mého domova. Jinak všechno, co říkala, sedělo. Šla jsem se projít po okolí a zjistila jsem, že náš dům pořád stojí. Škola byla ale úplně jinde. Říkala jsem si, že ji třeba přestěhovali, ale to byla samozřejmě hloupost. Po přečtení tohoto článku si myslím, že jsem možná přeskočila do jiné dimenze," píše například anonymní uživatelka v diskuzi.
Máte za sebou i vy nějaký podobný zážitek?

Poslední dopisy ...

18. července 2017 v 9:17 | Marianne Williamson

Jeden můj kamarád mi téměř každý den posílal e-mail, v němž stálo: " Stále to samé: jsem nekonečně vděčný, že jsme se oba ocitli ve stejný čas ve stejném městě." Toho dne mi poslal ještě jeden, poměrně nezajímavý e-mail. Ani jsem si nepamatovala, co v něm bylo.
Několik hodin po napsání těchto dopisů nasedl můj kamarád do letadla a během letu napříč Státy zemřel na infarkt. Nestihli jsme se ani rozloučit. Později téhož dne jsem řekla své sekretářce: " Vytiskni mi prosím poslední e-maily od Andrewa. Chci si je teď schovat."

Té noci jsem měla sen, Zdálo se mi, že zazvonil telefon a já ho bezstarostně zvedla. ,,Tady Andrew;" řekl hlas na druhém konci. Viděla jsem ho, jak sedí v křesle a mluví do sluchátka. l když jeho jediná slova byla: ,,Tady Andrew" měla jsem v tom snu pocit, že dostal jakési zvláštní povolení, aby mi mohl zavolat. Ten sen mě strašně vyděsil. Procitla jsem ze spaní, prudce se posadila na posteli a křikla: "Můj Bože...!"Cítila jsem neodbytnou jistotu,že mě právě kontaktoval nebožtík.

Další den nebo možná až den poté jsem seděla u stolu, hovořila do telefonu a listovala nějakými spisy. Došla jsem až ke složce nadepsané "Andrew - poslední e-maily", kterou mi sekretářka přichystala. Otevřela jsem ji a prohlížela si jeho dva poslední dopisy: v tom druhém, napsaném pár hodin před jeho smrtí - v tom, o kterém jsem si myslela, že neříká nic důležitého - stálo: " Ať už budeš dnes večer kdekoliv, pokusím se ti zavolat."

( úryvek z knihy: Marianne Williamson - Kouzelná Láska )

Jak budoucnost předpovídá minulost

13. června 2017 v 9:01 | přeloženo z: consciouslifestylemag.com


Vše, co si myslíte, že o realitě víte, je špatně, říká nedávný výzkum z oblasti kvantové fyziky. Jen těžko byste si toho ale všimli, protože téměř ke všem rozporům dochází na subatomární úrovni - tj. na úrovni "stavebních kamenů" reality, kterou je nemožné vidět pouhým okem, a kde vše je jinak, než se zdá. A to doslova.

Výzkum například ukázal, že jedna subatomární částice může být součástí dvou věcí zároveň a současně se nacházet na dvou různých místech (tzv. kvantová superpozice). A pokud jsou částice tzv. "provázané", změna u jedné z nich má vliv na změnu částice druhé, i když se nacházejí na opačných koncích vesmíru (což ne zcela nepřímo odkazuje na skutečnost, že vše je jedno, jak nám již dlouhou dobu tvrdí duchovní učitelé).
Částice mohou také procházet pevnými objekty; a jak ukázal poměrně nedávno objevenými efekt pozorovatele, chování částice je z velké části dáno tím, zda je pozorována. Podle důvtipných metafyziků a teoretických fyziků to ukázkově ilustruje myšlenku, že vědomí nepozoruje skutečnost, nýbrž ji tvoří, či přinejmenším do značné míry ovlivňuje.

Přestože jsou výše uvedená zjištění působivá a revoluční, zastínil je nedávný výzkum z oblasti kvantové fyziky provedený na Australské národní univerzitě, podle kterého mohou budoucí události určovat dění v minulosti. Ano, čtete správně. Na subatomární úrovni budoucí události mohou a ovlivňují minulost. Jelikož veškerá existence ve vesmíru je tvořena stejnými subatomárními částicemi, jako byly pozorovány v této studii, je možné z toho vyvodit některé poměrně působivé závěry - přinejmenším existenciálně a filozoficky. Pokud jste však jako já, možná si říkáte, jak vlastně fyzikové vůbec tento jev měří ..........................

Síla soustředěné pozornosti

13. listopadu 2016 v 21:33 | Gregg Braden


Jednoho dne jsem ve škole bojových umění,ještě než začal trénink karate, byl svěd­kem něčeho, co jsem dosud nikdy v takové míře nevi­děl: šlo o sílu soustředěné pozornosti. Toho dne vešel instruktor do tělocvičny a chtěl po nás, ať uděláme něco, co se naprosto lišilo od dosud známých fi gur a pohybových cvičení. Vysvětlil nám, že si sedne doprostřed široké žíněnky, na níž cvičíme, zavře oči a začne meditovat. Během tohoto cvičení roz­táhne ruce do stran, dlaně bude mít rozevřené a oto­čené dolů. Požádal nás, ať mu dáme pár minut, aby se mohl v T-pozici "ukotvit",
a pak nás vyzval, ať jím ja­kýmkoli způsobem zkusíme pohnout.

Mužů bylo v našem kurzu zhruba dvakrát více než žen a mezi oběma pohlavími po celou dobu panovala přátelská soutěživost. Toho dne však rivalita nevypuk­la. Sesedlijsme se u instruktora, ztichlijsme a nehýbali se. Pozorovali jsme, jak klidně vstoupil na střed žíněn­ky, posadil se s nohama zkříženýma, zavřel oči, roztáhl ruce a změnil způsob dýchání. Fascinovaně jsem zblíz­ka sledoval, jak se mu hruď roztahuje a stahuje, s kaž­dým nádechem pomaleji a pomaleji, až šlo stěží po­znat, zda vůbec dýchá .

Nepatrným pokývnutím nás vyzval, ať se přiblížíme a odsuneme ho. Zpočátku jsme si mysleli, že to bude legrace, a zkusilo nás to jen několik. Chytili jsme ho za ruce a za nohy - a tlačili a tahali na všechny strany, ale bez sebemenšího úspěchu. Celí užaslíjsme změnili stra­tegii a stoupli si všichni na jednu stranu, abychom ho posunuli společnou vahou. Ani teď se nám však nepo­dařilo pohnout byť jen jeho paží či prsty na ruce! Za chvlli se zhluboka nadechl, otevřel oči a s jem­ným humorem, který jsme se naučili respektovat, se zeptal: "Co se stalo? Jak to, že tu pořád sedím?" Pak se
hlasitě zasmál, aby uvolnil napětí, a s důvěrně známým leskem v očích nám vysvětlil, čeho jsme byli právě svěd­ky.

"Když jsem zavřel oči," začal, "měl jsem vidění po­dobné snu a ten sen se stal realitou. Představil jsem si dvě hory, každou zjedné strany těla, a sebe,jak stojím mezi jejich vrcholy." Okamžitě jsem si ten obraz před­stavil a ucítil jsem, jak do mě proniká prožitek jeho představy. Instruktor pokračoval: "Na pažích jsem viděl připev­něný řetěz, který mě poutal k vrcholkům těch hor. Dokud tam byly řetězy, byl jsem k horám připoután tak, že s tím nešlo nic dělat." Rozhlédl se - viseli jsme užasle na každém jeho slově - pak se zeširoka zazubil a pronesl: "Ani třída nejlepších žáků nedokázala můj sen změnit."

Touto krátkou ukázkou nám dal ten obdivuhodný muž možnost přímo pocítit sílu, s jejíž pomocí můžeme předefinovat svůj vztah ke světu. Nešlo ani tak o naši reakcí na to, co nám předvedl, jako spíše o vytvoření vlastních pravidel pro prožitky, jež si zvolíme. Instruktorovo tajemství spočívalo ve schopnosti vžít se do představy, že je již k žíněnce připoután. V rozho­dujících okamžicích žil z výsledku své meditace. Do­kud se v představě nerozhodl řetězy zpřetrhat, nic jím nemohlo pohnout. A právě na to jsme přišli i my.


( úryvek z knihy: Gregg Braden - Matrix Božský zdroj )

Fenomén slov

30. září 2016 v 2:42 | Taťjana a Vitalij Tichoplavovi


Podrobné pokusy, které objasňovaly vzájemný vztah mezi rostlinami, mezi florou a faunou a mezi rostlinstvem a člověkem, se uskutečnily v Moskvě. Zvláště zajímavý byl experiment, který proběhl pod vedením akademika P. P. Garjajeva a při němž byla použita semena rostliny arabidopsis. Vědci sestrojili generátor, jenž zesiloval emocionální nádech běžných slov, s jehož pomocí pak každou frázi, kterou badatel vyslovil, vnímala semena arabidopsis jako kletbu. Konečné výsledky pokusu předčily veškerá očekávání: efekt nadávek, které byly namířeny proti nešťastnému zástupci rostlinné říše, se rovnal ozáření o síle čtyřicet tisíc rentgenů (R), přičemž došlo k přerušení spojení DNA či k rozpadu chromozómů. Většina semen zahynula a zbývající kusy byly geneticky modifikovány. Zarážející je i skutečnost, že podstata netkvěla ani tak v síle zvuku (kletby mohly být vysloveny tichým hlasem a dokonce šeptem) jako spíše ve významu daných výpovědí.

Experimenty, které uskutečnil akademik Garjajev, potvrdily, že kletba, jež směřuje na jakýkoliv živý organizmus, poškozuje jeho genetický kód a odsuzuje jej k zániku. Vlídná a laskavá slova mohou naopak zlepšit stav jedince, umějí dokonce vyléčit i vaši nemoc či potíže blízkých. Současná věda objasňuje tento fenomén slov a myšlenek následujícím způsobem. Každé naše slovo, sebemenší myšlenka zkresluje fyzikální vakuum, které nás obklopuje, a ovlivňuje také torzní pole, která v něm vznikají a představují soubor pravotočivých a levotočivých vírů. Prostřednictvím experimentů bylo prokázáno, že pravotočivá pole působí na vše živé pozitivně, zatímco levotočivá můžeme globálně označit za škodlivá. Laskavá a milá slova kolem nás vytvářejí pravotočivá torzní pole, naopak zlé myšlenky a nadávky nás obklopují poli levotočivými.

Mějte to prosím na paměti vždy, když se bavíte se členy rodiny, s kolegy v práci či s vašimi přáteli! Garjajevovy pokusy mimo jiné prokázaly, že myšlenka obsažená ve slovech může mít ohromný ničivý, ale také zcelující efekt. Navíc díky experimentům vyšlo najevo, že rostliny jsou živé organizmy se svými "pocity, strachy a chutí do života".


( úryvek z knihy Taťjana a Vitalij Tichoplavovi - Neomezené možnosti člověka )

Parapsychologické anomálie mozkové činnosti

12. září 2016 v 20:11 | Taťjana a Vitalij Tichoplavovi
jasnovidka Vanga

Podle hypotézy profesora Bergsona : "Nervová soustava, a především mozek brzdí velkou část senzorických sti­mulů, jež vstupují do individuálního vědomí, a odebírá si z nich pouze takové informace, které vyžadují jeho pozornost a bezpodmínečnou reakci. Podobný systém tak navíc chrání vědomí před většinou mimosmyslových informací, čímž lze vysvětlit parapsychologické anomálie mozkové činnosti - v jejich případě totiž mozek přestává plnit úlohu ochranného faktoru a jeho vnímání se začíná rozšiřovat."

K oslabení záklopky dochází, pokud uvedeme daného je­dince do stavu transu. Právě stavy transu jsou univerzálním způsobem interakce s podvědomím, tedy i s informačním po­lem Země a vesmíru. Doktor medicíny E. M. Kastrubin k tomu podotýká: " . . . Nemůže být pochyb, že stavy transu představují vstupní bránu do informačního pole Země." Záklopka může být oslabena i v důsledku úrazů, přičemž v takových případech se z lidí, které lze ve všech směrech označIt za zcela průměrné, stávají jasnovidci, telepati a tak dále. Zářným příkladem je mimo jiné jasnovidka Vanga, která nejenom "vidí", ale také "slyší" to, co se teprve stane. V dětství měla úraz, díky němuž přišla o zrak. V šestnácti letech začala nevidomá Vanga předpovídat osud. Dokázala přesně předvídat budoucí politické a jmé události, uměla pohlédnout do minulosti či "hovořit" se zesnulými.

V roce 1 979 navštívil Vangu věhlasný herec Vjačeslav Ti­chonov. "V okamžiku, kdy Tichonov překročil práh, na něho Vanga zavolala: Pročpak jsi nesplnil přání svého nejlepšího přítele Jurije Gagarina? Když se vydal na svůj poslední pokusný let, přišel se ti omluvit a pak ti řekl, že si máš koupit budík a postavit si jej na stůl, aby ti Jurije připomínal." Herec byl tak překvapený, až se mu udělalo špatně, a mu­seli mu dát valeriánské kapky na uklidnění. Následně prohlásil, že ke zmiňované události skutečně došlo, ale díky zmat­kům okolo Gagarinovy smrti si ten budík úplně zapomněl koupiti.

Pozoruhodné údaje poskytla Vanga o Kristovi. Popsala ho jako "obrovskou ohnivou kouli, na niž se nemůžeme upřeně podívat, neboť vydává oslepující záři, samé světlo a nic jiné­ho". Vztah k Bohu vyjádřila Vanga s pomocí pozoruhodného
úsudku: "Nikdo se neschová v domě, nikdo se neskryje ve stínu stromu, ani jeden dobrý či špatný čin nezůstane bez povšimnutí. Nemyslete si, že můžete dělat, co se vám zachce. Žádný z nás není ve svém konání svobodný, vše je předurče­no. Můžeme jen zažívat pocity radosti z dobrého skutku, a hořkost či lítost nad špatným jednáním."


( úryvek z knihy Taťjana a Vitalij Tichoplavovi - Neomezené možnosti člověka )

Novodobý Lazar ...

28. července 2016 v 10:32 | http://protiproud.parlamentnilisty.cz


Novodobý Lazar: Mrtvé čínské miminko i kluk pod ledem. Tam, kde medicína selhává. Žena v mozkové smrti: "Viděla a slyšela jsem všechno!" Modlitba je všemocná. Je staromódní věřit v evidentní zázrak?

Erika Magdalena Peprná přináší svědectví o třech zázračných uzdraveních, z hlediska moderní medicíny naprosto absurdních a vyloučených, evidentně však majících dvě důležité společné příčiny: modlitbu - a tedy pochopitelně i víru
V naší "moderní" době míváme sklony myslet si, že všemu rozumíme, a že takzvané "zázraky" jsou prostě jen dosud nevysvětlená hříčka přírody (například její dosud málo prozkoumané "energetické" stránky) - případně že nás Bůh nějakým zvláštním způsobem opustil a co bylo možné v biblických časech, dnes už možné není.

Vstal by dnes Lazar?

Ať už věříme, nebo nevěříme v Ježíše Krista a to, že vzkřísil Lazara, který tou dobou již třetí den ležel v hrobě, občas máme sklony si myslet, že dnes už "to funguje" jinak. Opak je ale pravdou. Funguje to pořád stejně. Jen my jsme "pozapomněli".

Připomíná nám "to" však velké množství svědectví o zázracích - a nikde nejsou průkaznější, než právě v okamžicích na předělu života a smrti. Nikoli přesto, ale právě proto, že má moderní medicína tyto krizové chvíle tak dobře prozkoumané, máme o nich svědectví mnohem důkladnější a jistější (a jistěji nevysvětlitelná jinými příčinami, než "staromódní" přímou intervencí Boží) než mnohá jiná.
Samozřejmě, že nepopiratelná "technická" převaha moderní medicíny mnohé vede současně ke skutečně trestuhodné pýše: pokud nás ovládne, máme sklony si myslet, že víme a můžeme určit, kdy lidský život začíná a především končí, ba že to dokonce můžeme o své vůli určovat (například eutanázií).

Když mrtvá, tak mrtvá

Dobrým příkladem tohoto fatálního (a jak mnozí věříme, hříšného) "zakopnutí" je tři roky starý editorial stránky mercurynews.com, píšící o případu devítileté dívenky Jahi McMath. Tu po strašidelně zpackané operaci mandlí, při níž se cosi "pokazilo", lékaři prohlásili za osobu v "mozkové smrti" a tudíž prakticky mrtvou, ačkoli přístroje uchovávaly její základní životní funkce netknuté.

Editorial o ní psal, že je samozřejmě její případ příšerný, zvláště také proto, že se odehrál přímo před Vánoci, v době, která je pro mnohé obdobím čekání na naději, leč "nezávislý expert" ji prohlásil za mozkově mrtvou, a tudíž je prostě mrtvá! ..................

Host do domu, bůh do domu

12. května 2016 v 3:19 | Jack Robertson


Nikdo z hostů hraběte z Devonshiru a jeho dvorního intelektuála a rovněž vychovatele jeho dětí Thomase Hobbese (1588 - 1679), později slavného anglického filozofa, netušil, jak se vyvine slavnostní piknik, pořádaný pod širým nebem dne 8. června 1610 v zámecké zahradě. Hobbes byl tenkrát ještě mladíčkem a měl dost daleko k sepsání děl, která se posléze proměnila v teorii státního absolutismu v Evropě 18. století, jejíž prvotní zdroj tvořily zejména Základy přirozeného a politického práva, Základy filozofie a především Hobbesův Leviathan.

Mladík v tomto dni ještě ani nesnil o tom, že se stane sekretářem F. Bacona či vychovatelem a učitelem budoucího anglického krále Karla II., a zdaleka ještě neformuloval svou slavnou tezi o tom, že člověk je přirozeným egoistou, který usiluje jen o vlastní výhody. Přesto byl už tehdy bystrým a zábavným mladíčkem, jehož si oblíbila celá hraběcí rodina, měl smysl pro vtip, paradox, ale vždy zůstal zdvořilý a úslužný a nikoho proti sobě nepopudil. Onoho červnového dne se slavily narozeniny nejmladší hraběcí dcery, která tehdy ještě ležela pevně zabalená v povijanu a pobrekávala v náručí kojné nedaleko hodovního stolu.

Díky Hobbesově zálibě v detailech máme dnes o oné podivuhodné události k dispozici podrobný zápis, jenž byl tři sta let po svém vzniku nalezen v archivu filozofa Francise Bacona. O čem vypráví onen podivuhodný dokument? Lze jeho údajům uvěřit? Nepochybně ano, vždyť je datován až v roce 1623, tedy po třináctiletém odstupu, a Hobbes osobně neměl nikdy potřebu lhát, protože lidé rádi naslouchali i jeho pouhým pravdám. Cituji tedy z onoho zvláštního dopisu, který je dnes uložen mezi největšími kuriozitami v londýnském Britském muzeu................

Mars jako výletní místo

5. května 2016 v 8:29 | Jack Robertson


Na sever od Stockholmu směřuje dálnice do Uppsaly a pokračuje do přístavního města Gävle. Švédsko je krásná, ale na první pohled nevlídná země. Léta zde bývají mírná, zato zimy dlouhé a studené, stejný charakter pak mají sami Švédové. Mnoho nemluví, navenek jsou nepřístupní, zato jsou vždy ochotni v nouzi jeden druhému pomoci a mají sklon se třeba i po velice dlouhém mlčení naráz rozesmát. Ne nadarmo mají čtenáři na celém světě rádi severské romány, v nichž lidé mluví málo a věcně, zato však jednají v souladu s přírodními i božími zákony.

Starým mořským vlkem, narozeným v Sundsvallu, v chalupě na břehu řeky Ljungan, byl rybář Dag Svenson. Do Gävle se přestěhoval už jako třicátník, když se oženil a následoval svoji nevěstu Ingeborg. Stalo se to v roce 1929. Od toho roku stál Svenson už jen na vlastních nohách. Koupil si nevelkou brigu a zaměstnával šest námořníků a rybářů současně. Po většinu roku kladli svoje sítě v pobřežních vodách Botnického zálivu a rybářské štěstí jim vcelku přálo.

Svenson si postavil veliký rodinný dům a zplodil celkem pět potomků, dva syny a tři dcery. Měl smysl pro humor, a proto ho rodina milovala, a získal i nepřeberné množství oddaných přátel. "Dag je mužem do nepohody," říkali o něm.
V roce 1951 bylo Svensonovi padesát dva roků. Měl už bílé vlasy a vousy, vysokou a nachýlenou postavu a podle svědectví svých přátel si udržel i po padesátce obrovskou sílu. Když se v roce 1950 vsadil o to, že vyloží sám jen se svými lidmi kutr s obilím za jedinou pracovní směnu, mohli jej pozorovat zvědavci v přístavu celých deset hodin, jak kráčí po lávce spojující kutr s molem a pod každou paží svírá pytel s obilím. Tam a zase zpátky do útrob lodi, metrák za metrákem, tuna za tunou, až do úplného vítězství. Každý ze sedmi mužů odnesl za deset hodin 22 tun obilí z lodi na pevninu....................

Duch v těle mého dítěte

23. února 2016 v 18:41

Důkaz o reinkarnaci?
( Dokument )

Vědci poprvé vyfotili astrální parazity

21. února 2016 v 7:25


Tímu vedcov z univerzity v Kapskom meste v Juhoafrickej republike sa podaril šokujúci objav.
Dostali potvrdenie, že našu myseľ môžu ovládať a vo väčšine prípadov ovládajú astrálne bytosti! Význam tohto objavu je tak dôležitý, že všetky vedecké štúdie týkajúce sa tohto výskumu boli nielen klasifikované ako prísne tajné, ale boli prijaté opatrenia na stiahnutie a odstránenie všetkých skôr vydaných publikácií s informáciami o tomto výskume.

Širokej verejnosti je dobre známa metóda manželov Kirlianových, ktorý medzi prvými získali zábery energetických polí v okolí biologických objektov. Vedci zaoberajúci sa výskumom paranormálnych javov nazývajú tieto polia aurou objektov.

V rôznych publikáciách od vedecko populárnych až po seriózne vedecké práce, môžeme nájsť mnoho fotografií týchto energetických polí vyhotovených metódou Kirlian, ktorá umožňuje sledovať dynamiku polí. Existuje pomerne veľa vedeckých prác, ktoré potvrdzujú vzťah dynamiky týchto polí s psycho-fyziologickým stavom človeka.
Vedecký tím z univerzity v Kapskom meste v zostave známych vedcov s dlhoročnou praxou v paranormálnom výskume, vrátane metódy fixácie aury, viedol doktor filozofie Ngunga Tobago, ktorý spôsobil vo vedeckom svete revolúciu v povedomí o význame energetických polí v živote človeka........

Je život kvantový jev?

19. února 2016 v 12:04 | Ivan Sobička
Objev kvantové mechaniky se řadí mezi největší intelektuální výkony lidstva. Již její průkopníci ve 20. letech minulého století spekulovali, že by tajemné jevy kvantové fyziky mohly vysvětlit podstatu života. Studie z několika posledních let ukazují, že možná nebyli daleko od pravdy. Začíná éra kvantové biologie?

Červenka obecná, okřídlený kvantový kompas

Červenka obecná, okřídlený kvantový kompas | foto: Francis C. Franklin, CC-BY-SA, Creative Commons
Na začátku 21. století biologové stále zkoumají, co je vlastně život. Sada projevů, jako je metabolismus, dráždivost, rozmnožování, o nichž jsme se učili na základní škole? Schopnost systému procházet darwinovskou evolucí? Nebo jen specifický způsob, jak kus hmoty nakládá s informacemi? Definicí jsou doslova stovky a pořád "něco" chybí. Vysvětlení této otázky by mělo určitě značný dopad na celou společnost. Vědcům by ukázalo, kudy se ubírat při snaze o vytvoření umělého života nebo jak hledat život jinde ve vesmíru. Možná bychom přišli na to, že může existovat i jiný život než "ten náš" založený na DNA, a to přímo zde na naší planetě.

V případě života platí to, co kdysi prohlásil slavný fyzik Richard Feynman: "Co neumíme sami vytvořit, tomu nerozumíme". V roce 2010 dokázal průkopník v oblasti syntetické biologie Craig Venter se svým týmem oživit bakterii, do níž vložil zcela uměle sestavenou DNA. Ač to byl ohromný výkon, stvořením života to nazvat nemůžeme - šlo vlastně jen o přeskládání již připravených "součástek" z přírody. Podle Feynmana tedy stále platí, že životu vlastně nerozumíme. Skupina seriozních vědců však nyní věří, že jsme na prahu nové éry - tvrdí, že jsou na stopě pověstné "životní síly", kterou je možná samotná fyzikální podstata biologických procesů..........

Ovlivňování reality myšlenkou - Robot, kuře a králík

19. prosince 2015 v 20:06 | http://protiproud.parlamentnilisty.cz
Ovlivňování reality myšlenkou: Vědecký důkaz telekineze? Robot, kuře a králík. Negativní myšlenky přitahují negativní události. Pootevřené dveře do skutečného světa, o němž nic nevíme?

Ovlivňování reality myšlenkou: Vědecký důkaz telekineze? Robot, kuře a králík. Negativní myšlenky přitahují negativní události. Pootevřené dveře do skutečného světa, o němž nic nevíme?


Petr Hájek vybízí, abychom se právě v předvánočním shonu dokázali občas zastavit a promyslet podstatnější věci, jimiž možná můžeme realitu "zázračně" pozitivně ovlivnit - jak o tom píše Jiří Míka, který si všiml pozoruhodného experimentu

Bombardováni každodenními událostmi současného pochroumaného světa nemáme často prostor ani čas na chvíli poodstoupit a pohlédnout na dění kolem nás trochu klidnějšíma očima: Je opravdu všechno, co nám do hlavy tlačí především média, tak, jak se jeví? Není podstata naší každodennosti přece jen poněkud jiná, daleko záhadnější a přitom přirozenější, než nám ji představují tvůrci umělého obrazu reality.

Moderní věda, pokud je opravdu vědou, mnohde naráží právě na tyto hranice. Je sice odhodlaná potvrzovat materialistický popis našeho světa, ale často se dostává do úzkých. Jak vyložit různá zjištění, která odporují představě, že všechno má pouze hmotnou podstatu? Obvykle se pak ideologové vědy uchylují k jednoduché metodě: Tváří se, jako by to nebylo. A o čem se nevysílá či nepíše, to není.

Genetika byla například dlouho vysmívanou popelkou současné vědy. Dnes patří mezi její stěžejní pilíře. Problém je v tom, že mezi jinými dalšími důkazy vyvrátila takzvanou evoluční teorii Charlese Darwina. Jenže o tom skoro nikdo neví a evoluční teorie se dál učí jako dokázaná pravda. Stejně se zachází s poznatky kvantové fyziky. Jak by ne, když zjišťuje, že částice, z nichž je složen náš viditelný svět, vystupují do naší reality z "nehmotného".

Není proto špatné na chvilku zvolnit a podívat se na svět kolem trochu jinýma očima. Mnohé z nás mohou při tom napadnout i hlubší souvislosti s obdobím, které právě prožíváme. Advent, v němž křesťané očekávají narození Spasitele, je i pro nevěřící většinu docela dobrým okamžikem k zamyšlení nad tím, zda je opravdu všechno takové, jak se jeví. Anebo zda nežijeme pouze v "racionalistické iluzi", zatímco "svět je jinde". ...................

Teorie o sté opici vypovídá o planetární síti

14. prosince 2015 v 18:42 | http://www.energiezivota.com
Pravděpodobně jste už četli knihu od Kena Keyese, Jr. - Teorie o sté opici nebo možná dřívější práci Lyalla Watsona - Příliv života: Biologie nevědomí, která popisuje třicet let trvající výzkumný projekt na japonské opici Macaca fuscata.


Na ostrově Košima v Japonsku žije kolonie opic. Vědci vzali batáty (sladké brambory) a hodili je opicím do písku. Opice milují batáty, ale ne písek a prach. Jedna osmnáctiměsíční samice, kterou pojmenovali Imo, našla řešení tohoto problému a batáty začala omývat. Naučila tento trik svou matku. Její partner se novému způsobu sám rovněž naučil a od něj si to osvojila také jeho matka.
Brzy uměly všechny mladé opice omývat batáty. Z dospělých se tomuto chování naučili pouze ti, kteří imitovali chování svých dětí. Vědci zaznamenali tyto události v rozmezí roce let 1952 až 1958. A pak znenadání v roce 1958 pár opic z ostrova Košima, které se naučili tomuto způsobu a dosáhly kritického množství, které Dr. Watson svévolně určil na 100, nastal obrat: téměř každá opice na tomto ostrově omývala batáty bez předchozího učení.
Pokud by se tak stalo pouze na tomto ostrově, vědci by přičítali tomuto jevu nějaký druh komunikace a pátrali by po něm. Ale také opice na okolních ostrovech dokázaly omývat batáty. Dokonce i na hlavním ostrově Japonska v Takasakiamě opice umývaly batáty.
Neexistoval žádný známý způsob komunikace mezi opicemi, který by to mohl vysvětlit. Bylo to poprvé, kdy vědci něco takového pozorovali. Učinili postulát, že musí existovat jistý druh morfogenetické struktury nebo pole, jež se rozprostírá nad těmito ostrovy a skrze které byly tyto opice schopny se dorozumívat.

Stý člověk

Mnoho lidí se hodně zabývalo fenoménem sté opice. O pár let později vědecký tým z Austrálie a Británie si lámal hlavu nad tím, zda i u lidských bytostí také existuje podobná síť jako u opic. Udělali pokus. Vytvořili fotografii, na níž byli stovky lidských tváří, malé i velké.
Celá fotografie byla vytvořena z těchto tváří, ale když se na ni někdo podíval poprvé, rozeznal jich pouze šest nebo sedm. Člověk se musel na fotografii dlouho dívat, aby našel i ostatní tváře. Samozřejmě se našel první člověk, který objevil ty ostatní.................

Saljut 7 a Nebeští andělé

4. prosince 2015 v 8:59 | Taťjana a Vitalij Tlchoplavovi


Ve vesmíru se stejně jako v kterékoliv buňce ,setkávají' nejroztodivnější formy živé hmoty, různé životy."
Jako důkazy pro uvedenou citaci mohou posloužit události ve vesmíru, jejímiž svědky se stali sovětští i američtí
kosmonauti. Podrobně se o nich můžete dočíst v knize Fy­zika víry na straně 183-184. Je však namístě, abychom vám
nyní alespoň v krátkosti osvětlili podstatu zmiňovaných příhod.

V roce 1985 se posádka na kosmické stanici Saljut 7 ve slo­žení Leomd Kizim, Oleg Aťkov, Vladimír Solovjov, Světlana
Savická, Igor Volkov a Vladimír Džanibekov připravovala na provádění experimentů podle předem daného plánu . . . Do drá­hy stanice vnikl velký mrak oranžového plynu neznámého slo­žení - zdálo se, že plyn se dostal až dovnitř orbitálního kom­plexu. Posádka se naklonila ke kruhovému okénku stanice a v okamžiku zkameněla. Na druhé straně mimořádně pevného skla se v oranžovém oblaku zřetelně rýsovalo sedm gigantic­kých postav. Nikdo z kosmonautů ani na okamžik nezapochy­boval o tom, že ve vesmíru před nimi létají světelná stvoření, nebeští andělé! Vypadali téměř jako lidé, ale přesto byli jiní.

"Usmívali se," vyprávěli později kosmonauti, "nebylo to však gesto na uvítanou, ale projev nadšení a radosti. Takhle se my nikdy neusmíváme." Během několika minut nebeská stvoření provázející vesmírný koráb zmizela a zmizel i oran­žový mrak. Vedení však letu záznam odstranilo a kosmonau­tům doporučilo, aby drželi jazyk za zuby.
Nyní, kdy už bylo díky glasnosti dosaženo mnohých změn, se ukázalo, že i američtí kosmonauti ve vesmíru spatřili anděly. Podařilo se jim je dokonce vyfotografovat za pomocI orbitálního Hubbleova teleskopu. Zjevení okřídlených bytostí zaregistrovala také aparatura výzkumných dru­žic.

V průběhu výzkumu galaxie NGG-3532 zachytily sen­zory Hubbleova teleskopu sedm jasných objektů, jež se objevily na oběžné dráze Země. Některé z vydařených foto­grafií zachycovaly lehce rozmazané, přesto však dostatečně
zřetelné postavy svítících okřídlených stvoření, které připo­mínaly biblické anděly! "Byli vysocí asi dvacet metrů,"
vy­právěl inženýr projektu Hubble John Pratchers. "Jejlch kří­dla dosahovala při roztažení takové délky, jakou mají křídla moderních airbusů. Tyto bytosti vyzařovaly silné světlo. Doposud nemůžeme říct, kdo nebo co to bylo. Zdálo se nám však, že si přejí, abychom je vyfotografovali."

10. prosince roku 1994 zprostředkoval obří americký Hubbleův teleskop ještě jednu záhadu. " . . . na kraji kosmu
vyfotografoval obydlí Boha, sněhobílé město, které proza­řovalo temný vesmír. Teleskop odeslal stovky snímků do
Centra vesmírn ých letů ve městě Greenbelt ve státě Mary­land. ,Našli jsme místo, kde žije Bůh,' informoval tehdy
jeden ze zdrojů NASA."


( úryvek z knihy: Taťjana a Vitalij Tlchoplavovi - NEOMEZENÉ MOŽNOSTI ČLOVEKA )

Ježíš měnil podobu, říkají staroegyptské texty

23. listopadu 2015 v 7:26
Starý egyptský text, o kterém se uvádí, že by mohl být více než 1200 let starý, vypráví příběh o životě a ukřižování Ježíše. Zároveň ale vypráví příběh o Ježíši poněkud jinak než jej prezentuje nesčetněkrát upravovaná Bible, ať už záměrně či z nevědomosti. Text, napsaný v kopštině, popisuje Piláta Pontského jako věrného učedníka a nikoliv jako zrádce. Navíc líčí poslední večeři před ukřižováním. Během ní Pilát nabídl svého vlastní syna, aby byl místo Mesiáše obětován.
Kopie textu se našly nalezeny ve dvou starověkých rukopisech. Zatímco první se nachází v Morganově knihovně a muzeum v New Yorku, druhý v muzeu pensylvánské univerzity.
"Objev textu ovšem neznamená, že se popisované události skutečně staly. Spíše ukazují na skutečnost, že v dané době žili lidé, kteří jim věřili," prohlásil Roelof van den Broek z Utrechtské univerzity v Nizozemí, který o tom napsal knihu.
Stejný text zároveň přináší kontroverzní tvrzení, že Ježíš byl schopen měnit svou podobu a tvar těla. To ostatně vysvětluje, proč Jidáš musel políbit Ježíše, aby ho identifikoval před Římany. Text rovněž uvádí zajímavou informaci, že Ježíš byl zatčen v úterý a nikoliv ve čtvrtek, jak se mnozí teologičtí učenci domnívají.
"Židé pak řekli Jidášovi: Jak ho máme zatknout, když neustále mění tvar a vzhled? Někdy je zrzavý, někdy bílý, jindy zase červený, někdy má barvu jako pšenice, podruhé je zase bledý jako asketik, někdy vypadá mladě, jindy zase staře." Tato nestálost vedla Jidáše, aby navrhl, že Ježíše označí polibkem. Pokud by dal Jidáš židům pouze Ježíšův popis, mohl by změnit podobu. Proto ten polibek.
V rozhovoru pro magazín LiveScience van den Broek uvádí, že Pilát připravil stůl a jedl s Ježíšem v pátý den týdne. "Ježíš požehnal Pilátovi a celé jeho rodině," zní část textu v překladu. Pilát později podle textu řekne Ježíšovi: "No tak dobře, přichází noc, vzestup a odejdi. Když ráno přijdou a obviní mne kvůli Tobě, dám jim jediného syna, co mám, takže ho mohou zabít namísto Tebe."
Ježíš mu vysekl poklonu. "Piláte, jste velmi milostivý, že mi prokazujete náklonnost." Poté Ježíš ukázal, že může utéci, kdykoliv bude chtít. "Pilát pohlédl na Ježíše, který se najednou stal nehmotným a na dlouhou dobu jej nebylo vidět," píše ve starobylém textu. Jeho autor navíc posunul datum Ježíšovy Poslední večeře s apoštoly a jeho zatčení na úterý. Skutečná poslední večeře tak podle pisatele textu byla s Pilátem Pontským. Někdy mezi zatčením Ježíše a večeří s Pilátem byl mesiáš přiveden před židovského velekněze Kaifáše a krále Judeje Heroda.
V rozhovoru s LiveScience van den Broek považuje za pozoruhodné, že pisatel textu datuje příběh o Ježíšově zatčení na úterý večer, což je v přímém kontrastu s kanonickým pojetím, podle něhož byl Ježíš zatčen ve čtvrtek večer, což se oficiálně slaví každý rok v rámci Svatého týdne. To by ovšem ukazovalo na skutečnost, že někdo mohl s příběhem obratně manipulovat, což církev samozřejmě vylučuje.
"Ačkoliv byl příběh o Ježíšovi zařazen do Bible ve čtvrtém až pátém století, neautentické příběhy a knihy zůstaly dlouho populární mezi egyptskými křesťany, obzvláště mezi mnichy," uzavírá van den Broek.

Zhmotňování myšlenek

6. listopadu 2015 v 6:44 | Taťjana a Vitalij Tlchoplavovl


Člen Ruské akademie lékařských věd B. N. Klassovskij uvádí zajímavý příklad zhmotňování myšlenek.
V polovině dvacátých let se v Paříži zúčastnil akademik V. M. Bechtěrev společně se začínajícími lékaři Klassov­skim a Šelovaněvem (pozdější dopisovatel Akademie lékařských věd SSSR) seance určené pro širokou veřejnost, při níž mělo dojít k materializaci jakési bytosti ze záhrobí. Se­zení vedl spiritista Jan Guzik a v místnosti se kromě výše uvedených osob nacházel také Guzikův dospívající syn.

Výzkumníci se média zeptali, co jim může ukázat, na což však Guzik odpověděl otázkou: "Co byste chtěli vidět?" Ba­-
datelé toužili spatřit to nejzajímavější, přáli si, aby médium zhmotnilo cokoliv z onoho světa, co by po sobě zanechalo jasnou a přesvědčivou stopu. Guzik souhlasil a požádal je, aby připravili mělkou nádobu naplněnou rozehřátým parafi­nem. Badatelé jeho přání splnili a médium požádalo přítomné, aby ustoupili do opačného rohu místnosti, zatímco pokusná osoba zkřížila ruce na prsou a začala upírat svůj zrak do ná­doby s parafinem. "Po několika minutách jsme spatřili nad talířem jakési slabě fosforeskující záření," popisoval Klas­sovskij. "Zpozorovali jsme zřetelný, poměrně hluboký otisk lidské ruky s mírně roztaženými prsty ... Bechtěrev požádal pána domu, aby mu okamžitě donesl rychle tuhnoucí sádru a vzniklou stopu zalil. Po několika minutách badatelé odli­tek změřili, porovnali jej s rukama média a všech přítom­ných, ovšem nenalezli ani sebemenší podobnost mezi ana­tomicky zvláštním otiskem a daktyloskopickou analýzou rukou média či přítomných. Později totéž téměř přesně zopakoval profesor Šelova­něv, načež zážitek okomentoval slovy: "Vůbec jsme nepo­chopili, jak to všechno udělaI."

Co se tedy vlastně stalo? Je možné, že se zhmotnila ruka bytosti z onoho světa. K této variantě nejspíš dospějete
ve chvíli, jakmile se seznámíte s "kouzly", která provádí doktor fyzikálních a matematických věd Grigorij Petrovič Grabovoj, člen newyorské Akademie věd (AV), italské AV, aktivní člen Mezinárodní akademie informatiky, člen Ruské akademie přírodních věd, čestný člen Ruské akademie kos­monautiky, poradce federální letecké služby a specialista na prevenci globálních katastrof při UNE SCO. Pro názornost uvádíme pouze jeden příklad za všechny.
Jedna žena pohřešovala dvanáctiletého syna. Zároveň se našli svědkové, kteří viděli mrtvolu chlapce, rozdělenou na
části. Tito lidé požádali Grigorijc Grabového o pomoc . ..

Před zrakem senzibila se zjevila rozčtvrcená mrtvola; Gri­gorij položil několik upřesňujících otázck a řekl dotyčné­
mu: "Dejte mi tři dny, já ho najdu. A matce vyřiďte, že brzo uvidí syna živého a zdravého." Grabovoj se vrátil zpátky v čase a začal vytvářet pozitivní obraz budoucnosti tak, aby nedošlo k danému problému a aby zajistil úspěšný chod událostí. O tři dny později našla matka, šílená zármutkem, "zcela náhodou" syna živého a zdravého na Kazaňském ná­draží v Moskvě, přičemž chlapec si nemohl vzpomenout na nic z toho, co se stalo v uplynulých několika dnech, které strávil mimo domov ...

250 milionů let starý mikročip ?

7. září 2015 v 8:30


Některé mimořádně staré archeologické nálezy jsou pro oficiální vědu něčím, čím se nehodlá zabývat. Na první pohled jde o artefakty, které nejsou přirozeného původu.





Mnohdy tyto předměty připomínají uměle vyrobené předměty ze současnosti. Jeden z nich - kuriózní do horniny vrostlý předmět na první pohled připomínající jakýsi mikročip - objevil letos v dubnu ruský rybář Viktor Morozov z města Labinsku v Krasnodarském kraji.
Muž předmět následně daroval vědcům. A protože se neobvyklá zkamenělina nápadně podobala současné elektronické součástce, vzali si ji na "pod drobnohled" vědci z Jižní-Ruské státní technické univerzity (Novočerkasský Polytechnický Institut) nacházející se v Rostovské oblasti v Novočerkassku. Výsledek jejich analýzy přinesl šokující zjištění, totiž kámen obsahuje fragment mikroprocesorové technologie, který je starý přinejmenším 250 milionů let. Badatelé stáří nálezu určili na základě rozboru organických zbytků na jeho okrajích. O jakou technologii se však jedná, ovšem nebyli vědci schopni určit. Podle některých geologů jde zřejmě o dílo vysoce rozvinuté civilizace, která mohla na naší planetě exstovat dávno před vznikem Homo Sapiens.
Jiní vědci nabízejí zcela odlišné vysvětlení tohoto pozoruhodného nálezu. Podle nich nejde o mikročip, ale o zkamenělou část Lilijice (Crinoidea), což je třída evolučně nejstarších žijících ostnokožců. Tito živočichové prodělali největší rozvoj v druhohorách. Jde tedy o něco, co pro vědce není zajímavé ani důležité.


Mapa "ztraceného" ráje
V čínských mýtech je popisováno místo rozkládající se na jistém hornatém ostrově. Toto mystické místo se nazývá Penglai. Říká se, že se nacházelo ve Východním moři, to znamená v Pacifiku, a měly na něm panovat poměry podobné nebeskému ráji. Kromě toho podle stejné legendy občas na ostrov zavítá návštěva tajemných nesmrtelných. Tyto nebeské bytosti vypily elixír života, poté jim narostla křídla a naučily se létat. Bájeslovnou zemi se vypravilo hledat již několik výprav. Jednou byla k rajskému ostrovu vyslána dokonce celá flotila, ale ani jedna z lodí se nevrátila.
"Nejspíše nikdy nezjistíme, jak legenda vznikla," napsal orientaIista Robert K. Temple v knize Země létajících draků. "Předobrazem ostrova Penglai možná bylo Tahiti nebo Havaj, ale třeba i Amerika," poznamenává autor. Také v tomto případě existuje nápadná podobnost s legendami o Atlantidě nebo kontinentu Mu. A ještě jedna věc je udivující: mezi čínskými pohřebními dary ze 3. a 4. století před naším letopočtem byly nalezeny plastické mapy ostrova. Jeho zobrazení se nacházejí rovněž na mnoha nádobách a bronzových kadidelnicích. Na uvedených podivných předmětech z pohřební výbavy bývá rajská říše zpracována formou reliéfu, přičemž vrcholky hor a prvky povrchu jsou vykládány polodrahokamy. Jedná se o velmi pozoruhodná díla, a to i vzhledem k tomu, že první srovnatelná evropská reliéfní mapa pochází až z roku 1510. Zhotovil ji kartograf Pa ul Dox a znázorňuje okolí rakouského Kufsteinu. Ovšem Číňané znali techniku zhotovování reliéfních map již o dva tisíce let dříve. Naučili se jí od mudrců pocházejících ze země Penglai nebo kontinentu Mu?

( zdroj: http://magazin2000.cz/ )

Nejzáhadnější telefonát v dějinách

4. srpna 2015 v 8:57 | http://magazin2000.cz

Letecké bitvy nad Pacifikem probíhají i v době míru - jsou součástí manévrů ozbrojených sil Spojených států amerických. Souboj, který proběhl 12. ledna 1972, však nebylo cvičení a všichni jeho účastníci ani nepatřili k americké armádě. Některé ze strojů totiž zřejmě vůbec nepocházely z této Země. Svědčí o tom naprosto unikátní náhodně odposlechnutý telefonát. O dramatické situaci nad západním pobřežím USA by se zřejmě nikdo nedozvěděl, nebýt tradičně nespolehlivého telefonního spojení.

Toho večera zavolala jistá paní Parkerová z Oklahomy své dceři Sherry Eckhardtové. Už hovořily několik minut, když ve sluchátkách zapraskalo a hovor se přerušil. Z přístroje se však náhle začaly ozývat hlasy, které byly zřejmě určeny zcela jiným uším. Užaslé ženy uslyšely útržky rozhovoru.
"Zde centrála NORAD... Máme červený poplach... Moskva je informována... máme problém... základno Tinker... nahráváte? Zde centrála NORAD... tady je porucha..."
Když paní Parkerová zaslechla slovo "porucha", napadlo ji, že problémy zřejmě vznikly v telefonní ústředně nebo přímo v jejím přístroji. Zavěsila a zavolala centrálu. Tam jí však odpověděli, že už podobných hlášení mají několik.
Za několik minut paní Parkerová zkusila zavolat znovu. Tentokrát ale spolu se Sherry vyslechla útržkovité informace o tom, že vojenské letectvo vyslalo letouny, aby zadržely neznámé létající objekty.
Cíl: jaderná základna
"Máme radarový kontakt s objekty... Houston sleduje kurz... Také Alamogordo a Dayton... byly vyslány stíhačky... tohle není cvičení, je to červený poplach..."
To už byl u aparátu také Sherryin manžel Bill. Všichni tři společně poslouchali dramatické pokračování. Jeden z objektů se údajně zřítil do Pacifiku a sestřeleno bylo i několik bojových letadel. Další informace hovořily o ztrátě dvou stíhaček F-104 v poušti u Alamogorda, nejdůležitějšího centra atomového výzkumu Spojených států.
"Bojové letouny mají vizuální kontakt - zavolejte prezidenta!" ozvalo se po chvíli z telefonu. Muže, který promluvil vzápětí, všichni poznali. Byl to Richard Nixon. "Tohle je patrně jeden z nejneobvyklejších telefonních rozhovorů v dějinách," řekl prezident. Stejný dojem měla rozhodně i paní Parkerová a Eckardtovi.
Ihned po skončení podivného vysílání zavolal Bill Eckhardt centrálu společnosti Bell Telephone Company v Oklahoma City. Ptal se, zda je technicky možné napojit se na státní hovor. Telefonní expert Ed Terell mu vysvětlil, že se to může stát - napojení na NORAD (North America Aerospace Defense) zřejmě způsobily neobvyklé atmosférické podmínky.
Havárie v přímém přenosu

Kdybychom věřili ministerstvu obrany, ke zmiňovanému leteckému incidentu nedošlo a podobný telefonický hovor se vůbec nemohl uskutečnit. V oficiálním dementi se píše, že žádný červený poplach vyhlášen nebyl. Tehdejší velitel NORAD plukovník Dooher celou záležitost odbyl jako žert.
Tvrdit o paní Parkerové a o manželích Eckhardtových, že měli halucinace či se snažili vystřelit si z armády, ale nebude tak snadné. Stejný večer se totiž podařilo jednomu muži ze San Diega nafilmovat několik pozoruhodných záběrů. Projížděl právě Ingelwoodem na okraji Los Angeles, když zahlédl neznámý objekt na obloze. Rychle vytáhl kameru Bell Howell Super 8 a stačil ještě zachytit prudce klesající těleso ve chvíli, kdy narazilo na vodní hladinu.
Experti později podrobili snímky analýze a prohlásili, že se rozhodně nejedná o meteorit ani o části zaniklého satelitu.
Záhadný případ z roku 1972 zůstává stále nevyřešen.
(red)

Zdroj: H. Hausdorf: UFO: Setkání smrtelného druhu, nakl. Svoboda

Zmrzli na kost a přesto přežili

16. července 2015 v 16:24

Každoročně umrznou ve světě stovky lidí. Případy jedinců, kteří v hlubokých mrazech postupně upadli do bezvědomí, a přesto přežili, označují mnozí za zázrak. Někteří vědci ale naznačují, že možná jde o projev skryté schopnosti, kterou má v sobě každý z nás. Svědčí o tom i případ Jean Hilliardové.
Když zcela zmrzlou, teprve devatenáctiletou dívku, přivezla sanitka do nemocnice v minnesotském Fosstonu, téměř nikdo už nedával jejímu životu šanci. "Byla tak studená, jako kdyby vylezla z mrazáku, jako by šlo o kus zmrzlého dřeva. Obličej měla úplně bílý. Vypadala popelavě, přímo smrtelně bledě," vzpomínala na prosincové události sestra Dorothy Killianová. "Po připojení na monitor měla tep jako v agónii. Jeden úhoz a pak nic. Potom dva. Věděli jsme, že se něco ozývá, ale že už jde o srdeční rytmus krátce před smrtí."

Jean se snažil zachránit doktor Ryan Kelly. "Byla naprosto mrazivě chladná. Nemohla hýbat ani ohýbat končetinami a celková situace nevypadala moc příznivě," uvedl lékař. "Při promrznutí člověka se začnou vytvářet ledové krystalky v buňkách, které je ničí. Na prvním místě je důležitý stav prochladlých končetin, promrznutí rukou a nohou je prvním stadiem omrznutí. Vnitřní teplota těla klesá, a když začnou chladnout vnitřní orgány, jejich fungování je stále obtížnější, až nakonec přestanou pracovat úplně. V té chvíli je více než pravděpodobné, že pacient zemře."
Pomohl jen zázrak
Zdravotníci v nemocnici dělali vše, co bylo v jejich silách. Avšak Rosie Erickson, která tam pracovala jako úřednice, tušila, že mladé ženě pomůže zřejmě jen zázrak. Zvedla telefon a vytočila číslo jejího známého pastora z kostela. Vysvětlila mu situaci a řekla, že by se za Jean měli modlit.
S prosbami boží pomoci začali blízcí rodiny Hilliardových v devět hodin dopoledne a během několika minut se za její duši modlilo kolem třiceti lidí. Kolem poledne Jean procitla. "Probudila jsem se v nemocnici. Všechno bylo tak mlhavé, a lidé se mě ptali, kdo jsem a kladli i jiné otázky. Nebylo mi jasné, proč se mnou tak hovoří, ani proč se ke mně takto chovají," vypověděla později mladá žena.
Mladá žena se zotavovala ve Fosstonské nemocnici necelé dva měsíce a k překvapení všech se zcela uzdravila.

24 dní spánku v horách
35letý Japonec Mitsutaka Uchikoshi se 7. října 2006 vypravil s přáteli do hor. Po výstupu na horu Rokko se od skupiny oddělil a na vlastní pěst se vydal dolů. Zřejmě po cestě zakopl a upadl do bezvědomí. "Ležel jsem... na travnaté ploše, bylo mi na sluníčku dobře a nakonec jsem usnul," řekl Mitsutaka novinářům na tiskové konferenci. Víc už si nepamatoval. Záchranáři ho našli až 31. října. Ležel tam v zimě, bez jídla a pití, 24 dní! "Byl podchlazen a ve stavu podobném hibernaci," uvedl doktor Shinichi Sato, jenž muže ošetřoval. "Nicméně funkce jeho mozku zůstaly zachovány, aniž by došlo k jejich poškození, a na sto procent se uzdravil," dodal lékař.

Dva měsíce pod sněhem
Dlouhé dva měsíce v mrazivé izolaci přežil švédský muž, který se svým autem uvázl v závějích. V mrazech, které někdy dosahovaly až třicet stupňů pod nulou, se živil jen sněhem. Zesláblého muže objevili lidé projíždějící na sněžných skútrech.
Někteří lékaři po záchraně čtyřiačtyřicetiletého muže spekulovali, že se mu v mrazech, které dosahovaly až minus 30 stupňů, podařilo přežít díky hibernaci.
"Lidé nemohou hibernovat jako medvědi. Pokud ochladíte tělo, tak se vám samozřejmě metabolismus zpomalí, ale pochybuji, že byste to přežili," svěřil se serveru telegraph.co.uk doktor Ilf Segerberg. Podle něj muže nejspíš zachránil takzvaný iglú efekt.
Šlo v těchto případech o zázrak nebo o projev schopnosti hibernovat?

( Zdroj: http://magazin2000.cz )

Duch z vlaku

24. května 2015 v 21:35 | Oldřich Z., Osek u Duchcova

Je tomu již poměrně dávno. co jsem se začal zajímat o historii a o památky. Měl jsem dovolenou, kterou jsem trávil v jižních Čechách . Poznával jsem kraj Rožmberku, obdivoval kostelíky a navštívil i jeden ze zdejších hřbitovů. Ani nevím proč, zaujal mé jeden z náhrobků, který patřil nějaké paní Věře. Jak jsem tam tak stál, přišel ke mně cizí muž a ptal se mě, jestli jsem ji znal. Odpověděl jsem mu, že vlastně vůbec ne. A pak jsem si vyslechl velice zvláštní příběh.

Onen muž dojížděl občas za dcerou do Českých Budějovic a při jedné jízdě vlakem se seznámil s paní Věrou . Nejprve spolu hovořili o všem možném, aby cesta lépe ubíhala, později se dostali na téma zdraví, nemoci a léčení. Paní Věra říkala, že pracuje v lékárně a doporučila mu nějaké mazáni. Kdyby prý nemohl něco sehnat, ať se za ní zastaví doma. Muž se rozhodl paní Věru vyhledat, ale v lékárně ji neznali a v domku nebyl nikdo doma.

Ptal se tedy sousedů, kde by paní Věru mohl zastihnout a ke svému velkému údivu se dozvěděl, že je již, přes rok mrtva. Prý to byla nešťastná nehoda, porazil ji vlak. Vrtalo mu to hlavou a neuměl si to vysvětlit. Za nějaký čas jel zase za dcerou do Budějovic a koho nepotkal - paní Věru. Povídal si s ní a myslel na to, že se jí na vše zeptá, že se to třeba nějak vysvětlí. Nakonec od svého záměru upustil. Paní Věra mu dala navštívenku, na které souhlasilo místo pracoviště i bydliště. Pouze s tím detailem, že žena ve skutečnosti již nežila. A tak se onen muž vydal na hřbitov, kde se jen potvrdilo to, co již věděl. Navštívenku nechal na náhrobku s pocitem něčeho neskutečného, tajemného. Cela historka se zda byt neuvěřitelná, stejně jako to, že paní Věru usmrtil vlak, ve kterém se s mužem ze hřbitova dvakrát potkala.

Oldřich Z., Osek u Duchcova

( článek ze staršího čísla časopisu Spirit )

Kouzelná kniha

12. května 2015 v 12:45 | Alena A., Pelhřimov



Před více než deseti lety jsem žila normálním materiálním životem a o duchovní záležitosti se nezajímala. Asi jako většina lidí v té době. Jediné, co jsem předpokládala, bylo, že ,,někde něco neznámého je". Jednou v zimě isme jeli s rodinou a kamarády na hory. Pobyt byl perfektní, s partou mladých lidí jsme se brzo skamarádili. Jedna z dívek s sebou měla knihu o východní filozofii, ze které nám (kteří jsme měli zájem) každý večer předčítala. Na konci pobytu mi na rozloučenou dala svou adresu. Protože jsem měla velký zájem o knihu a její pokračování. Ale znáte to. V náporu všedních starostí člověk rychle zapomene. Měla jsem spoustu práce a k objednání knihy se nakonec nedostala.

Asi po půl roce jsem se večer šla podívat do své nevelké knihovny, abych si vybrala nějakou knihu na čtení před spaním (je to můj neměnný rituál). Jak se tak probírám knihami (všechny je znám dokonale), najednou mi zrak padne na knihu, která mě tak zaujala na horách! Nemohla jsem uvěřit, že ji mám ve své knihovně. Bylo to nepochopitelné a pro mě neuvěřitelné. V dalších dnech, kdy jsem o tom stále přemýšlela, jsem se ptala rodiny, známých, kamarádu, prostě každého v mém dosahu, zda ji někdo nepostrádá nebo se nepamatuje, že by nám ji půjčoval. Vůbec nikdo knihu neznal a netušil, o čem mluvím. Od té doby k původní knize přibylo dalších deset dílu, které si pravidelně pročítám. Díky tomu se podstatně změnil můj pohled na svět. i jeho chápani. Dodnes však nechápu, jak se kniha ke mně dostala.

Alena A., Pelhřimov

( zdroj: starší vydání časopisu Spirit )
 
 

Reklama